Silvestr trochu jinak

Poslední den v roce jsem neměla ráda nikdy. Nemám ráda mumraje a nikdy jsem ani ráda neměla. Ani jako mladá. Od té doby, co je u nás povoleno odstřelovat rachejtle, mám k tomuto dni ještě větší odpor. Když byla vnoučata malá, trávila u nás Silvestra, aby rodiče mohli jít na nějaký candrbál, dělala jsem odstřelovače rachejtlí já. Můj muž měl strach, že se nám něco stane a tak to vždycky obrblal. Jenže co chcete dělat s dětmi, když je to tak lákalo. Tak jsem se obětovala, aby některému z nich náhodou nechyběl po Silvestru prst, nebo ještě něco horšího. Teď s námi vnoučata Silvestra netráví, jelikož jsou dospělá. O to větší mám o ně strach, protože už je nemám pod kontrolou. Ale zpět k tomu dnešnímu, dnes už loňskému Silvestru. Protože máme Sáru, o půlnoci se s ní sdrtžuji doma. Jenže naš pejsek je podivná nátura. Letos už byl jeden velký ohňostroj hned jak se setmělo. Sára spala, ale jak slyšela petardy, jala se štěkat a než by někam zalezla, domáhala se otevření dveří na balkon. Tak byla zvědavá, co se venku děje. Ohňostroj bylo jen trochu vidět, ale rány byly pořádně slyšet. Nakonec se Sára znechuceně vrátila domů a znovu ulehla. Asi to nepovažovala za pozoruhodné a zřejmě byla zklamaná. Asi si od toho randálu slibovala víc a tak o půlnočním ohňostroji se už nevzrušovala a spala jako dudek. A můj Silvestr? Už ve 22 hodin jsem šla na kutě a vzbudily mě až naše děti s půlnočními telefonními přáníčky všeho nejlepšího. Právě tak akorát na přípitek a šupky hupky znovu do vyhřátého pelíšku. Tak to byl můj Silvestr.

Doufám, že jsme dnešního rána všichni vykročili do nového roku tou správnou nohou a že ten letošní rok bude pro všechny lepší, než ten minulý.