pátek 31. října 2008

Barvy v zahradě


Nabízím vám pohled do naší, sluncem zaplavené zadrady. Už toho tady k vidění moc není . Pozornému divákovi však neunikne, že mezi slepicemi je opět kohout. Zatím se kluk chová slušně a já doufám, že to tak taky zůstane. Zahradou vytrvale brouzdá naše Yorga, protože se ráda vyvaluje na chodníčku, zvlášť, když je tak hezky. Dnes skutečně bylo moc krásně. Ráno sice chladno, ale kolem poledne se dalo jít ven i v tričku. Samozřejmě ne nadlouho. S květenou už to jde z kopce. Klematis má ještě posledních pár kvítků, vytrvalé jsou nějaké drobné kopretinky a před domem kateřinky. Už to nebude dlouho trvat a budu vám prezentovat zahradu pod sněhem. Jindy touto dobou už poletuje, ale letos si dává na čas. Žeby to globální oteplování?







Klematis letos překvapil. Kvete od jara nepřetržitě.













čtvrtek 30. října 2008

Dušičky



2. listopad je pevně zakotven v kalendáři, jako Památka zesnulých, nebo-li Dušičky. V tento den projevujeme úctu všem svým zemřelým a na našem území se tak děje už od dob pohanských. Tehdy se na hroby kladly kamínky, dnes klademe kytice a věnce a rozsvěcujeme svíce.

Tato tradice je pozůstatkem Keltů, kteří ve starověku obývali západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu včetně našeho uzemí. Keltové slavili Samhain v noci z 31. října na 1. listopadu. Ve starém keltském kalendáři se tímto slovem označoval také měsíc listopad, přesněji řečeno první tři týdny tohoto měsíce a toto slovo znamená "Konec léta". Samhain byl hranicí mezi dvěma hlavními periodami, létem a zimou. Pro Kelty byl začátkem nového roku, a byl vnímán také jako doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Věřilo se, že se duše zesnulých v tento čas vracejí na zemský povrch a naopak, živí mohou navštívit podsvětí. Když byla na začátku 1. stol.n.l. keltská území dobyta Římany, začaly se prolínat keltské a římské zvyky a ke svátku Samhain se začal slavit i konec úrody. Během dalších asi 500 let se šířil vliv katolické církve. Papež Bonifác IV. se chtěl zbavit pohanských zvyků a pro období Samhainu vytvořil nový svátek - svátek Všech Svatých, který měl staré zvyky nahradit. Ale lidé to vyřešili tak, že prostě slavili svátky oba. V 16. století už byly svátky prolnuty tak, že se slavily jako jeden. Tolik k tomuto svátku ze zdroje: http://cs.wikipedia.org

V naších krajích patří k svátku Dušiček i uplakané počasí, které umocňuje význam vzpomínky na naše zemřelé. Dlouhá tradice mně vede k tomu, že jsem tento svátek zmínila i na svých stránkách. A nemůžu, než zmínit i to, že tradice se mají dodržovat. Tak, jak k nám kdysi vpadl Děda Mráz a nedávno zase Santa, pomalu se k nám vkrádá Halloween. Nemám nic proti tomu, aby ho lidé slavili v zemích, kde vznikl, především v anglicky mluvících zemích - jak v Irsku a Británii, tak i např. ve Spojených státech, kam tento svátek přenesli irští emigranti. Ale já jsem ze staré školy a ctím tradice. Já, budu stejně jako dřív, o Vánocích čekat na Ježíška a teď budu slavit Dušičky. Jste na tom podobně nebo vás víc oslovuje Halloween?

středa 29. října 2008

Je po oslavách



Včera jsme oslavili 90. výročí vzniku samostatného československého státu (1918). Nechci se tady zabývat vším , co se u příležitosti oslav tohoto výročí konalo, jen bych se chtěla zamyslet nad tím, co pro nás Čechy, tento den znamená a jak vidíme souvislosti. Sledovala jsem čás jednoho televizního pořadu a zaujaly mně postoje některých občanů. Byla jim položena otázka, zdali můžeme být hrdi na to, že jsme Češi a jestli může někdo z dotázaných říct konkrétně na co je hrdý. Pokud tedy hrdý je. Můžu vám říct, že jsem byla dost překvapená. Překvapovali mně nejen mladí, kteří ve většině odpovídali, že nemají pocit, že by mohli být na něco hrdí, ale i lidé středního věku měli podobný názor. Položila jsem si otázku, jestli je to s námi opravdu tak špatné, že kromě toho, že máme dobré pivo, hokej, olomoucké tvarůžky, bižuterii a sklo, nemáme být na co hrdí ? Tak totiž zněla většina odpovědí dotázaných. Je pravda, že na některá období v naší historii moc pyšní být nemůžeme, ale cožpak na tom jiné národy nejsou podobně? Když to vezmu z dlouhodobého historického hlediska, tak si myslím, že máme být nač hrdí. Já můžu za sebe říct, že jsem hrdá na to, že jsem Češka. A když jsem stejnou otázku položila mé čtrnáctileté vnučce, tak mi bez zaváhání odpověděla, " ano babi, jsem hrdá, protože mluvím jedním z nejtěžších jazyků." Pravda, na to jsem ani já nepomyslela. Nebýt 28.října, možná by byl náš národ poněmčen a slovenský pomaďarštěn a krásná čeština a mazlivá slovenština by byly zapomenuty. Ráno jsem byla na blogu "babinec". Je tam fotka pražských mostů. Je to nádherný pohled na stověžatou Prahu. Copak ani na to, že máme tak krásné hlavní město s množstvím památek nemůžou být mladí lidé hrdí? Vždyť je jezdí obdivovat celý svět. Dalo by se toho vyjmenovat mnoho, ale vy to jistě uděláte ve svých komentářích.

PS. A to jsem ještě opoměla zmínit pouliční dotazy na to, proč máme 28.10. volno. Našli se i tací respondenti, kteří nevěděli, že 28.10. je státní svátek a co oslavujeme. A pozor! Nebyli to žádní dementní staříci. Dotazovaní byli mladí a lidé středního věku.

úterý 28. října 2008

Háčkovaná dečka

Už asi před měsícem jsem dokončila tuto dečku, která má průměr 58 cm a je uháčkovaná ze Sněhurky. Na blog jsem ji nedala, protože jsem zápasila s vypůjčeným fotoaparátem. Vyfotit nebyl problém, ale stáhnout do počítače problém byl. Když konečně přijela vnučka a vše své natvrdlé babičce polopaticky vysvětlila, opět se zde budou objevovat čerstvé fotografie. Předlohu na tuto dečku vlastním, takže v případě zájmu ráda zašlu.




neděle 26. října 2008

Pochoutkový salát

Mám za sebou několik hektických dnů, ve kterých jsem pekla, vařila a připravovala malé posezení s velkou rodinou u příležitosti manželových narozenin. Nebyly kulaté, ale jsou vždy příležitostí setkat se s rodinami manželových sourozenců a také s přáteli. Mám spoustu osvědčených receptů, ale protože mám ráda změnu, nahlédla jsem i na www.vareni.cz , kam chodím pro inspiraci. A našla jsem recept na salát, který je vhodný nejen na obložené chlebíčky. Je opravdu velmi dobrý a proto se s vámi o něj podělím.




Ingredience:

30 dkg dietního salámu
3 natvrdo uvařená vejce
10 dkg sterilované okurky
10 dkg cibule
1 menší konzerva hrášku
1 majolka
1 tatarka
sůl, pepř

Příprava:

Salám pokrájet na tenké nudličky, vejce a okurky postrouhat, cibuli nakrájet nadrobno. Vše smíchat, osolit, opepřit podle chuti. Z tohoto množství získáme 1 kg salátu.

zdroj:www.vareni.cz

čtvrtek 23. října 2008

Takový malý obchůdek



Brněnská čtvrt Husovice měla ještě v padesátých letech minulého století takovou malou kuriozitu. Maličký obchůdek o rozměrech možná 2x3m. Obchůdek byl v domě, který svým průčelím nahlížel do křižovatky ulic Vranovská - Jugoslávská a majitelem tohoto obchůdku byl pan Pařík. Vlastnil ho ještě dávno před II. světovou válkou. Pamatuje si ho i můj o devatenáct let starší bratr. V jeho obchodě se našlo všechno na co si jen vzpomenete a co jen trochu zavánělo papírem. Kolem tří stěn byly regály naplněné vším možným. Regály zabíraly větší část prostoru, takže před pultem byl prostor tak asi necelý metr. Tentýž prostor měl pan Pařík za pultem. On to byl takový malý, drobný človíček,v černém klotovém plášti, který ani větší obchod nepotřeboval. Jako dítě jsem tam moc ráda chodila. Prodával mimo veškerých papírnických a školních potřeb, krepového papíru, škrabošek a masek na maškarní bály a malovaných papírových andělíčků na perníky také něco, co z jeho obchodu dělalo tajemný prostor. Jako dítě mně atmosféra tohoto obchůdku uchvacovala. Nejčastěji jsem tam chodila pro kočku v pytli. To byla malá rulička tvrdšího papíru, omotaná ještě hedvábným papírem, který zajišťoval, že obsah ruličky nevypadl. Uvnitř totiž bylo překvapení. Prstýnek, korálky, píšťalka nebo nějaká jiná drobnost. A to vše za jednu korunu. Nešlo jen o to, co tam dítě našlo, ale o to napětí, když se štěstíčko vybíralo z krabice a následně rozbalovalo. Prostě to byl takový obchůdek s duší. Jako dítě jsem nevnímala, za jakých okolností byl obchůdek najednou uzavřen. Jestli to bylo z důvodu, že pan Pařík už byl starý, nebo nemocný a nebo mu jen jeho živnost znárodnili. Nevím. Ale každopádně s obchůdkem zmizelo i to kouzlo. Dům se stal rázem obyčejným domem, jakých bylo na tisíc. Stejně bylo zajímavé, že se pan Pařík uživil se svým malým krámkem, když na druhé straně ulice byla velká moderní prodejna NARPA. To byla silná konkurence, ale bohužel, už neměla to tajemné kouzlo...

pondělí 20. října 2008

Taneční hodiny

Když jsem chodila do tanečních, psal se rok 1962.Co se tehdy hrálo k tanci ? Utkvěla mi v pamněti píseň Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra - Naraž si bouřku, ještě více do čela ... Tuto písničku jsem nenašla, ale našla jsem jinou, která se tehdy také hodně hrála.






A tohle je fotka, která byla pořízena na prodloužené. Mladík, do kterého jsem zavěšená byl můj tanečník, se kterým jsem protancovala všechny hodiny tance. Byl to kluk z vesnice a do tanečních vůbec chodit nemusel. Uměl tančit dávno před začátkem tanečních. Tancovalo se mi s ním báječně a nebýt toho, že v tu dobu jsem už byla poloviční sirotek a maminka měla co dělat, aby vůbec vyšla se svým platem, byla bych se tanci věnovala dál. Zcela jsem mu propadla a dala bych za tanec i život. Abychom pokračovali a chodili po soutěžích, bylo přání hlavně našich tanečních mistrů, manželů Jančových. Šaty v kterých se tehdy tančily soutěže by mi maminka pořídit nedokázala. Cena takových šatů byla pro nás nepředstavitelná a na ní ztroskotaly veškeré mé taneční ambice. Ale nevadí, zbyly aspoň ty vzpomínky...

Kdyby nebylo maminčiny kamarádky, která byla šikovná a ušila mi všechny šaty do tanečních, neměla bych na sobě ani to, co mám na téhle fotce. I tyhle šaty byly jejím dílem, včetně spodničky, která musela být do tuha naškrobená, aby byla sukně správně tvarovaná. To byla taková krásná móda. Děvčata tehdy chodila většinou v šatech a to nejen do tanečních. Kalhoty se nosily opravdu jen na sport.


A hrál se taky Rock 'N' Roll ... ovšem v tanečních se neučil. To nebyla ta "správná hudba" vhodná pro tehdejší mládež. Nás učili klasiku, Polku, Valčík, Waltz, Tango, Sloufox, a z latinských tanců pak Sambu, Cha chu, Rumbu a Jive . A protože to byla i dost upjatá doba, každá dívka měla do tanečních svůj doprovod tzv. gardedámu. Se mnou chodila maminka. Prodloužená byla událostí, které se zúčastňovali i další členové rodiny.Tehdy bylo nepředstavitelné nechodit do tanečních. Byla to společenská událost a jedna z mála možností, jak se mladá dívka dostala do společnosti. Diskotéky nebyly, jen odpolední čaje, kde se tancovalo a neexistovalo nevázané veselí. Všechno bylo bez alkoholu a v mezích slušnosti. Myslím, že dnešní mládež by se pěkně nudila. Nebo se mýlím?

Cha cha



Jive


Máte také své vzpomínky na taneční? Pokud ano a chcete se o ně podělit, napište je do komentáře.

pondělí 13. října 2008

Má to za sebou


Už ho znáte. Řeč bude o našem zběsilém kohoutovi, který na mně už několikrát vystartoval. Vyhrožování ani klacek v ruce na něho neplatily. Už jsem o tom žebrákovi jednou psala. To, že až do dnešního dne měl svého zastánce v mém manželovi, jsem taky psala. Dnes se ale situace vyhrotila. Když jsem dřív otvírala kurník, vždycky vyběhly nejdřív slepice. S tím, že dnes bude první kohout, jsem tedy nepočítala a protože jsem k němu byla otočená bokem, využil situace a skočil mě na kotník. Drápem nebo zobákem, to nevím, mě ťafl. Všechno se odehrálo tak rychle, že jsem stačila jen leknutím vykřiknout a vzápětí jsem popadla lopatu opřenou o kurník a ohnala se po něm, ale byl potvora rychlejší a zdrhl. To byla poslední kapka a tak manžel dostal ultimatum. Buď kohouta připraví na polívku, nebo nebudu chodit ke slepicím. Kupodivu to šlo ráz na ráz. Manžel ani neprotestoval. Jen suše poznamenal: "Nachystej nůž a kastról". Tak to jsem udělala rychle a s radostí. Ve chvilce bylo po kohoutovi. V neděli bude dobrá polívka a ta mě teda bude chutnat. A do baráku už žádný kokrháč nesmí , kdyby byl sebekrásnější. Holky slepičí sice chvíli protestovaly a možná i truchlily, ale ony si zvyknou. Aspoň nebudou kvůli jeho sexuálním choutkám opelichaný.

úterý 7. října 2008

Než je přejde mráz

Už jen na fotkách zůstalo pár kytiček. Begónie těsně před ostříháním a uklizením do sklepa, něco málo ještě na skalce, pavoučí síť upředená na květináči s fuchsiemi a opožděná včelka na afrikánu. U nás už přicházejí ranní mrazíky a tak už bylo na čase všechno uklidit. Zahrádka už je posmutnělá, ptáčci už chodí okukovat krmítko, jestli tam náhodou něco nenajdou a když tam nic není, vrhnou se ke kurníku a šlohnou něco slepicím. Pomaloučku se vkrádá zima a chlad. V našem kraji přicházívá kolem 24.října.

Uklizeni jsou i všichni moji "trpaslíci" včetně nejnovějšího přírustku, víly Amálky.

Ostružinový likér

Ingredience:
500g čerstvých vyzrálých ostružin
250g cukr krupice
1 l vodky nebo slivovice

Příprava:
Do čtyřlitrové skleněné nádoby s pevným uzávěrem vložíme ostružiny, prosypeme cukrem a zalijeme alkoholem. Uzavřeme a důkladně protřeseme.
Na slunném, nebo teplém místě necháme stát po dobu šesti týdnů. Nádobu neotvíráme, jen občas protřeseme. Po uplynutí šesti týdnů přecedíme přes pláténko a dáme do lahví s uzávěrem.

pondělí 6. října 2008

Vápníková bomba




Ingredience:


6 nejlépe bílých, dobře umytých vajec celých i se skořápkou
Šťáva z 1,5 kg citronů,
3 lžíce medu,
1/4 l rumu

Postup:

Vejce naložíme do citronové šťávy a dáme na několik dní do ledničky. Až jsou skořápky rozpuštěné, rozmixujeme a přecedíme. Přidáme rum a med. Každý den vypít jednu štamprličku. Při zlomeninách, odvápnění kostí atd.
Uchováváme v ledničce.

pátek 3. října 2008

Říjnová fotosoutěž.

Nezapomněli jste posílat své příspěvky do soutěže ? Říjnové téma je: "Můj domácí mazlíček."
Holky, fotky svých manželů neposílejte ;o) jen zvířátka. Adresa na kterou můžete posílat své fotky je vám dobře známa, ale pro jistotu vám ji připomenu. yorga@seznam.cz Čas máte do 10.10. a pro velký úspěch to bude opět soutěž anonymní. Takže žádné upoutávky na blogu a neprozrazovat, neprozrazovat, neprozrazovat.

O tom, že jablko nepadá daleko od stromu

Zavzpomínala jsem na své dětství a na mysl mě přišla jedna příhoda, jejíž hlavní protagonistkou jsem byla já, asi sedmiletá copatá, nohatá holka. Něco jako Pipi punčochatá. Bylo to v zimě. Bydleli jsme v domě, kde na každém patře bydlelo šest partají. Měli jsme společnou pavlač, na kterou se věšelo prádlo. Většina nájemníků byla bezdětná. Děti jsme byli na patře tři. Já a dva kluci, přibližně stejného věku, jako já. Toho dne měla jedna ze sousedek na pavlači pověšené prádlo a mimo jiné tam visely "untrciky" ( můžete hádat co to je ) jejího manžela. Když napíšu, co jsem s nimi udělala, stejně pochopíte o co jde. Tak na milých untrcikách byly šňůrky, které se uvazovaly kolem kotníků. A ty šňůrky byly právě tím, co mně zaujalo. Pavlač měla kovové zábradlí a nátěr, který kdysi mělo, byl nenávratně pryč. Jak tak ve větru ty untrciky vlály, napadlo mně, že bych je mohla přivázat k tomu rezavému zábradlí. Mrzlo a tak látka byla tuhá mrazem a šňůrky se nezavazovaly právě nejlíp. Nicméně jsem je přivázala. Nebyl v tom zlý úmysl, jen jsem si říkala, že by ty nohavice nemusely tak plápolat ve větru. Nedokázala jsem ani domyslet, jaký bude výsledek. Dovedete si představit, jak byla sousedka překvapená, když šla sundávat prádlo? Nejen že musela odvázat šňůrky od zábradlí, ale ještě byla zaskočená tím, že šňůrky chytly rezavou barvu od rezavého zábradlí. Že nevíte na koho tahle moje lotrovina byla? No přece na sousedovic kluky, protože nikoho ani ve snu nenapadlo, že by to mohla udělat ta malá copatá holčička, která vypadala, jako neviňátko. To víte, že jsem se nepřiznala. Moje maminka věděla své a měla to na mně. Jen tak mimochodem prohodila: "no asi přijedou policajti, vezmou si s sebou psa, ten očuchá ty šňůrky a hned bude vědět, kdo to přivázal." Já jsem sice prožila bezesnou noc, protože jsem stále čekala, kdy ti policajti přijedou, ale mlčela jsem jako partyzán. To byl stres! Policajti samozřejmě nepřijeli, další den taky ne a já jsem na to pozapomněla. Nevím, jestli to na mě maminka poznala, asi ano, tak dobrá herečka jsem tehdy určitě nebyla, ale už o tom nemluvila a já taky ne. Ani se už k tomu nemusela vracet, protože s jistotou věděla, že už mně nikdy podobná ptákovina nenapadne. Jen si dnes říkám, jakej byla psycholog a flignař. Když jsem to jednou vyprávěla svým synům, při nějaké dobré chvilce, řekli, no jo, tak už víme po kom ty fligny máš. Vždyť tys na nás používala ty samý fígle co babička na tebe. Tak vidíte, asi opravdu platí, že jablko nepadá daleko od stromu.

středa 1. října 2008

Říjnové okénko

Už jsme navštívili mnoho míst ve světě i doma. I tentokrát zůstáváme doma. Možná někdo z vás tohle místo navštívil a nebude pro vás těžké je poznat. Tak kampak jsme dnes zavitali?
Více najdete ZDE

Paul Anka

Narozen 30.06.1941, místo narození: Ottawa, Ontario, Kanada. Tento Kanaďan syrského původu je zpěvák pianista, hráč na banjo . V jeho repertoáru převažují kantilénové melodie s texty nejenom anglickými. Ve své době byl idolem mládeže. Je schopný i jako textař (např. evergreen My Way z r. 1969). Svůj největší hit - Dianu - napsal ve svých 16 letech (na desce vyšla v r. 1957).

Paul Anka medley


Och Carol


Paul Anka - She is a lady

Paul Anka (Diana live version)



Paul Anka 50th anniversary concert in Calgary My Way

You are my destiny - Paul Anka

Smutný den...

 Dnešní den se stal černým. Odešel náš parťák a mazlíček Sára. Její nemocné srdíčko vypovědělo službu ve dvě hodiny odpoledne, krátce po náv...