pátek 26. února 2016

Střípky z cesty do Brna

Asi bych to ani nepsala, kdyby nebylo takové zajímavé příhody.Do Brna už jezdím od začátku února a to dvakrát v týdnu na rehabilitace.O tom už jsem hlášení podávala. Pokaždé, když se vracíme kolem čtrnácté hodiny, projíždíme Jedovnicemi a tam nad benzínovou pumpou je rozlehlé pole, oseté obilím. Několikrát jsem si všimla dvou velkých bílých ptáků a protože na čápy se mně zdálo, že je ještě brzo, napadly mě labutě. Pěkně si tam v té zeleni sedí jako přišité. Říkali jsme si s manželem, že by některá z nich mohla být zraněná a ta druhá s ní sedí ze solidarity a tak jsem zavolala na obecní úřad, jestli o těch ptácích něco neví, že bych zavolala na nějakou záchranou stanici, aby si pro ně přijeli. Dostalo se mně ujištění, že je to skutečně labutí pár a že jsou v naprostém pořádku. Ráno přiletí, celý den se tam pasou a před večerem zase odletí. Tak jsem se uklidnila a těším se, že možná vyvedou i mladé.





A teď ty střípky přímo z Brna. Odabsolvovala jsem další rehabilitaci. Měla jsem obavy, protože z té minulé jsem byla jak zbitej pes a bolelo mě i to, o čem jsem na svém těle neměla ani tušení. Prostě všechny kůstky řvaly. Do další rehabilitace to odeznělo a tak jsem se "těšila" na další bolístky. Po včerejšku zase bolí něco jiného, protože se zase něco jiného rozhýbávalo.

Došlo i na plánovanou návštěvu bratra a jeho rodiny. U kafíčka jsme si trochu zavzpomínali, ale u takového povídání čas rychle běží. Když jsem se podívala na hodiny, rázem byly tři a protože jsme byli od deváté hodiny na cestách a Sára byla doma sama už šest hodin, museli jsme zvednout kotvy. Ona to sice prospí, když odjedeme, ale přece jen se nám to zdálo dost dlouho, tak jsme spěchali. Cestou domů už od Kojálu poletoval sníh. U nás pak už dost hustě sněžilo.Dnes už po sněhu není ani památky. Od rána svítilo sluníčko, tak jsem se dala do převlékání pelíšků a dala jsem je pěkně vyvětrat na balkon. Byla jsem zvědavá, jestli to s těma svýma rukama zvládnu, ale povedlo se, už to mám za sebou. Cestou k bratrovi jsem vyfotila dvě dominanty. Jednu prastarou a jednu novodobou.Jistě obě poznáte.




Petrov focený z ulice Křenové a nekvalitně, protože z auta.Mrkající




AZ Tower je svoji výškou 111 m nejvyšší budovou v Česku. Konečně má Brno něco, co nemá Praha a hlavně se to nedá přestěhovat, jako třeba Slovanská epopej od Alfonse Muchy.Mrkající

Tak to byla cesta ze Židenic do Bohunic a teď už vjezd do tunelu v Kr.Poli směr Svitavy.




A toto už je u nás na zasněžené zahradě. Výlet je u konce.


A je tu ještě douška. Protože víkend je na krku a mého muže už zase honí mlsná, upekla jsem v krbovkách plíšek borůvkových muffin. Mám kliku, plíšek se do té malé trouby vejde.


sobota 13. února 2016

Buchty honzovky

Dnes mám volnější den. Muž se školí o včelkách a já jsem mu připravila malé překvapení z nové trouby.Až se vrátí pochutná si na honzovkách podle mého univerzálního receptu.










Na tento malý plíšek jsem udělala těsto z poloviční dávky. Nahoře na litinové plotýnce si současně vařím svůj oběd. Růžičkovou kapustičku, kterou si omastím máslem a uvařím si k tomu dvě vajíčka. Takový trochu dietní pozdní oběd.


pátek 12. února 2016

Jaro do domu

Včera jsme se probudili do zasněženého rána. Sněhu byly jen asi 2 cm, ale to moje naladění na jaro stačilo dostatečné ochladit. Nicméně nás čekala cesta do Brna a rehabilitace. Po ní jsem byla jako zbitý pes. Všechno mě bolelo a tak jsem neměla náladu na nic. Návštěvu bratra jsem odložila na poslední rehabilitaci, která se koná 8.3. Bude to ten nejvhodnější termín, protože 9.3. má bratr narozeniny. Nic mu předem neřeknu, bude to pro něj větší překvapení.
Cestou domů jezdíme přes Šebrov, kde je velké a mnou velmi oblíbené zahradnictví. Manžel mně tam před dvěma dny koupil hyacint a protože viděl jak jsem zdecimovaná , zastavil mně tam, abych si mohla sama něco vybrat. A to neměl dělat, protože nezůstalo jen při jedné kytičce. Koupila jsem si primulky, které měli v tak roztodivných barevných kombinacích, že jsem nevěděla, kterou si vybrat. Nakonec zvítězila bílá, která má na primuli nezvyklé květy a pak žlutá, s květy velkými jak plachty.
Hyacinty od manžela jsou fialové a já jsem si přikoupila bílý. Doufám, že až rozkvetou budou spolu s primulkami tvořit pěknou a barevně dobře vyladěnou skupinku.








Odcházející pozůstatek z Vánoc.Mrkající




Přepadlo mě jarní množení a tak papoušek asi dostane kamarádku. Jen je potřeba pro ni zajet.

A taky jsem ostříhala voděnku a kolopejku, abych jim dala trochu tvar a namnožila je. Zítra bych chtěla vyset semena venkovních ibišků. Samozřejmě, že do truhlíku a ten umístím na parapet. Nevím jestli budu tak úspěšná jako Janka, které se to daří, ale zkusit to musím.

čtvrtek 11. února 2016

Dnes jsem se zastyděla...

To se mi už dlouho nestalo. Dnes jsem se opravdu hodně zastyděla. Mám bratra, kterému volávám jednou za týden a když se opozdím, tak aspoň jednou za čtrnáct dní a to už na druhé straně slyším výtku. "Co se stalo, že jsem upadl v nemilost"?
To si vždycky vyčítám, že jsem zase zapomněla. Tentokrát byla volací pauza delší, víc než měsíc, protože se teď zabývám svými problémy, což mě ovšem neomlouvá. Dnes se stalo něco nezvyklého. Zvonil telefon a na displeji jsem viděla bratrovo číslo telefonu. V první chvíli ve mně hrklo jako v hodinách. Moje první myšlenka byla, že se něco stalo, protože bratr mně nevolá, čeká, až zavolám já. Ani nevíte jak se mi ulevilo, když jsem slyšela jeho hlas. Proč ta obava? Můj bratr je o devatenáct let starší než já a je mu tedy 89 let. To už člověk musí počítat s ledasčím. Bratrova žena je ještě o dva roky starší a její zdravotní stav je dost špatný. Je zesláblá, celý život ji zlobilo srdíčko a já jsem z bratrova hlasu cítila, že má o manželku strach. Strach má i o sebe, že zůstane sám. Má sice dceru, která s nimi žije, ale co si budeme povídat. Když spolu dva lidé žijí tolik let a jeden z nich začne odcházet, ten druhý se s tím těžko srovnává. Musím na ten rozhovor stále myslet, nejde mi z hlavy a nevím co s tím. To, že si teď dám pozor, abych nezapomněla za týden zase zavolat je jisté, ale jak jinak můžu bratrovi pomoct? Stačí telefonát? Určitě ne, jistě by byl rád, kdybych mu byla nablízku, ale máme to k sobě 50 km, tak to není dost dobře možné. Abych trochu ulevila svému svědomí, zítra, až skončím rehabilitaci, tak se tam zastavím. Aspoň na chvíli. Určitě bude mít radost, ale tím jeho starosti nezmizí. Čas běží, jako splašení koně a v tom shonu běžného života zapomínáme na to nejdůležitější...

středa 10. února 2016

Ozdravný lektvar

Namíchala jsem si lektvar, který je skoro na všechno. Údajně.
Ale faktem je, že co nezkusíš, tomu neuvěříš. A tak jsem šla do toho i za cenu, že když to budu užívat, budu smrdět jak rasův pytel a možná se ode mě odvrátí zbytek světa.

Mělo by to celkově ozdravit tělo. Vzhledem k tomu, že jsou tam samé zdravé ingredience, tak si myslím, že když nepomůže, nemůže uškodit.








Recept mám z druhé ruky, od moc dobré kamarádky, ale je i na internetu. Autorem receptu je profesor Hristo Mermerski, bulharský vědec.

A tak to vypadá v mém podání. Chuťově je to dobré a když nic jiného, tak v chřipkovém období by to mohlo zabírat.


úterý 9. února 2016

Kočičáci a rehabka

Tak přece se mně podaří nějaké maličkosti na setkání klubu vytvořit. Oba malé kočičáky jsem ušila ručně a měří 16 cm. Jsou tak akorát do dětské ručičky. Snad to pro nějaké dítko budou milovaní mazlíčci.



Dnes jsem byla opět rehabilitovat.V posilovně jsem balancovala na desce zavěšené na řetízkách a měla jsem při různých cvicích udržet desku v klidu. Smějící se Byla to fuška, protože nešlo o to, jen to ustát, ale různě cvičit s nohama, bez držení se rukama a otáčet hlavou na obě strany. Pak následovalo protažení vazů a svalů krční páteře a levého ramene za asistence terapeuta. To byla bolest...Křičící ale věřím, že to k něčemu bude. Každým dnem se něco zlepšuje. Pravé zápěstí a prsteníček s malíčkem dnes nebolí. Úklony hlavou už jsou taky proveditelné o něco líp než dřív.
Závěrečnou procedurou byla půlhodina na magnetoterapii. Tam je to odpočinkové. Po všem tom mordování se mně trochu točila hlava. Naštěstí na mě čekal manžel a odjeli jsme rovnou domů.

sobota 6. února 2016

Rillettes - francouzská lahůdka

Dnes ráno si sousedka přišla vypůjčit zavařovací víčka a přitom mě nalákala na specialitu, kterou bude zavařovat. Název toho jídla jsem nikdy neslyšela, natož abych věděla z čeho se dělá a tak jsem vyzvídala. Recept se mně náramně hodil, protože jsem měla čerstvě vyškvařené sádlo, které do té dobroty patří včetně škvarečků. Tak abych vás dlouho nenapínala, hned jak sousedka odešla, vytáhla jsem z mrazáku vepřový ořez a žebra . Bylo toho přes dvě kila.
Na internetu je několik receptů a já jsem si vybrala z těchto stránek http://olivovakucharka.webgarden.cz/

Příprava není složitá, ale zdlouhavá. Nejdříve se vyškvaří sádlo tak, aby škvarky byly lehce zezlátlé. Pak se po částech vkládá maso do rozpuštěného sádla se škvarky a jakmile první hrst masových kostek zbělá, přidá se další hrst a tak se postupuje za stálého míchání tak dlouho, až je všechno maso v pekáči. Pak přilejeme vodu, promícháme a na střední teplotě necháme jednu hodinu probublávat. Občas promícháme. Já mám sklokeramickou plotnu, tak jsem měla zapnuto na 5 stupni. Po hodině probublávání snížíme teplotu na minimum a nádobu, ve které maso děláme zakryjeme poklicí. Takto dusíme 3 hodiny za občasného promíchání. Po třech hodinách přidáme sůl, pepř a já jsem přilila 3 dcl růžového vína. Byla to nedopitá láhev, takže se spotřebovala. Vyndala jsem kosti ze žeber a odkryté jsem to nechala probublávat další tři hodiny. Opět jsem maso občas promíchala. Po třech hodinách bylo hotovo. Nechala jsem maso odpočinout, pak jsem je dala do menších omniovek a zasterilovala. Ne dlouho, jen tak 1/2 hodiny, aby se víčka zatáhla.

Kolik jsem potřebovala surovin ? Dělala jsem to od oka, protože jak už jsem psala, sádlo jsem měla už dva dny vyškvařené a nevážila jsem je. Vzala jsem sklenici sádla a sklenici škvarků. Rozehřála jsem je a vložila jsem do něho cca 2,30 kg na kostky nakrájeného vepřového masa. Potom jsem použila asi 1/2 l vody, odhadem soli a pepře. Pokud chcete přesný recept, přečtěte si ho tady . Kdybych vám měla připodobnit chuť hotového výrobku, tak to chutná jako hodně dobrá vepřová konzerva bez separátů a éček. Na čerstvém chlebě hotová mana nebeská. A kdo má rád cibuli, dá si na chleba cibuli. Paní doktorka Cajthamlová by nás určitě nepochválila, ale když se toho nespráská celá sklenice, tak to zase taková hrůza není. Jak je vidět, máme toho s francouzskou kuchyní hodně společného.




čtvrtek 4. února 2016

Cesta do a z Brna

Dnes ráno jsme před osmou hodinou ranní vyrazili do Brna. Jela jsem na avizovanou rehabilitaci. Vypadalo to na docela pěkný den i když mraky nevěstily nic dobrého, ale podle rozhlasových zpráv, v Brně mělo probleskovat sluníčko.
Tentokrát jsem vzala foťák a za jízdy jsem fotila přes špinavé čelní sklo auta. Podle toho taky fotky vypadají.




Návrat z Brna už odpovídal těm ranním mračounům. U Kojálu už bylo viděl olověnou oblohu a zbytek cesty jsme jeli
v husté chumelenici.







A tak teď co mě čekalo na rehabilitaci. Nejdříve 20 minut magnetoterapie a pak následoval vstupní kineziologický rozbor
a ukázka cvičení, které by mělo uvolnit zatuhlé a nejspíš i zkrácené svalstvo. Když jsem tam před mladým magistrem stála ve spodním prádle a on na mně hledal vady v držení těla, odhalil zborcenou klenbu nohou, a co já vím, co všechno krom špíčků, nejraději bych zalezla pod koberec. Pak jsem se mohla obléci a ukázal mně cvik na krční páteř a ptal se, jestli cítím jak mě táhnou svaly až u lopatek. Musela jsem se přiznat, že cítím bolest až v bedrech. Na to odpověděl, že i to je možné a že aspoň vidím, jak jsem zatuhlá. Doporučil, abych cviky prováděla i doma alespoň 3x denně a přidala si k tomu rotoped. Abych měla pohyb a nezatěžovala klouby. Prozatím mi nedoporučil ani delší procházky s holemi. Řekl,že by to momentálně pro krční páteř nebylo dobré. Zvedala by se ramena a já je musím tlačit spíš dolů. Nesmím zaklánět hlavu a tak budu muset udělat i několik změn v bytě . Televizor si dát na komodu a květiny na konzoli pro televizor.





Taky si v obýváku musím roztáhnout sedačku, na které budu cvičit, abych se při tom nemusela válet po zemi. Těžko bych se z ní zvedala.

Tak to je z prvního ozdravného dne vše.

středa 3. února 2016

Kočičák

Protože nemůžu háčkovat, tak jsem se pustila do šití. Od Květy jsem dostala střih a už jsem podle něj jednu kočku ušila. Tu dostal pravnouček Daneček a tuto vezmu na setkání Ženského klubu. Možná ještě nějakou zmáknu, protože do srazu zbývá ještě pár týdnů.


úterý 2. února 2016

Jste to, co jíte

Včera jsem se dívala na opakovaný první díl série pořadu "Jste to co jíte".Tehdy paní doktorka Cajthamlová vyhazovala lidem z ledničky jídla, která byla plná cukru, tuků a kdoví čeho. Sama v té době byla jako proutek. Když po pár letech nastoupila do pořadu Stardance, už to takový proutek nebyl a tak možná taky pochopila, aspoň trochu, že s přibývajícími lety si udržet figuru není jen tak jednoduché. Ve Stardance dostala pěkně zabrat a tam možná šlo i nějaké kilo dolů.
Nenám nic proti zdravé výživě a štíhlé postavě, ba naopak, ale sama moc dobře vím, že ve žravé rodině, kde se každý den vaří, má kuchařka velmi těžkou pozici. Česká kuchyně je postavena na omáčkách a knedlících a to se traduje po staletí. Viz. Magdalena Dobromila Rettigová. Za tu dobu se nám to zadřelo pod kůži a hned tak, jako mávnutím proutku to nezmění ani drsňačka paní Cajthamlová.
Já se sice snažím vpašovat do našeho zaběhaného jídelníčku víc zeleniny, dodržovat to, že ovoce se má jíst jen ráno, malé porce 5x denně, večeřet maximálně do 18 hodin, ale jen občas se mi to daří. Já si ledacos odepřu, ale pak přijde nějaká oslava spojená s obžerstvím, nebo zabíjačka a já sklouznu a nějaký ten hřích spáchám.
Z toho jsem na sebe jako pes a tak například ze včerejšího piškotu jsem nesnědla ani kousek.Dnes jsem posnídala knackebrot se sýrem Cottage a ředkvičkou, zapila jsem to hrnkem černé kávy (melty) neslazené a bez smetany.To by měla paní doktorka radost. Na oběd jsem upekla v krbové troubě kuřecí stehna. Manžel si je dal s bramborem a já se salátem z červené řepy. Ten jsem tentokrát měla hodně dietní. V lednici jsem měla zbytek sterilovaného zelí, přistrouhala jsem k tomu nakládané okurky, mírně osolila a smíchala s vařenou červenou řepou. Pochutnala jsem si a moje svědomí je pro dnešek čisté. Salát mně zbyl i k večeři, ale k tomu si asi přimíchám malou konzervu tuňáka, abych měla nějaké bílkoviny, které by měla večeře obsahovat. No a teď ta kuřecí stehna upečená v mé, dnes už milované troubě.


I to kuře bylo z trouby luxusně upečené a dnes jsem elektrický sporák vůbec nepotřebovala. I Sára se měla dobře. Dostala křupky a masíčko z křidýlek.

Dnes mi mailem přišly recepty a když jsem do nich nakoukla, líbily se mi a mnohá jídla vařím podobně, ne-li stejně. Ráda se s vámi podělím. Zkuste kliknout sem . Ale pozor! Polévky jsou tam zasmažené, používají se živočišné tuky a to všechno by se paní doktorce určitě nelíbilo.

pondělí 1. února 2016

První piškot z nové trouby

Na kamnech se vaří červená řepa, která bude na večeři. Udělám si z ní salát s tuňákem. V troubě se peče zkušební piškot a teplo, které kamna vydávají je dokonalé. Vytopila jsem celé patro tak, že topení plynovým kotlem jsem zavřela. Kamna plní všechny funkce které mají a já jsem spokojená na výsost.








Protože nemám troubu ještě osahanou, upekla jsem jen piškot, který nedá moc práce. Co kdybych ho spálila?
Bylo by mně líto jak surovin, tak mé práce. Dopadlo to dobře a moje nadšení nemá konce. Už jen čekám až přijede manžel a bude zírat, že má čerstvou buchtu k odpolední kávičce. Příště budou buchty kynuté, klasické honzovky s povidly. A na závěr jsem se nechala inspirovat u Blanky a udělala jsem si svícení. Nemám je tak pěkné jako Blanka, protože jsem neměla tak pěkný obrázek, ale příště pohledám něco na internetu a udělám si ještě jedno.





A je to zase tady.

 Ano, je to zase tady. Zahrádka vydává své plody a mě čeká zavařování, zavařování a zase zavařování. Ale nebrblám. Když vidím ty ceny v obch...