Kamínka

Dnes si opět přitápím. Původní krbovky se mně podařilo prodat a nová nám přivezli včera. Dopravit je na místo byl oříšek, protože váží 200kg a byly na paletě. Dopravce je doručí za první uzamykatelné dveře. Po schodech od hlavního vchodu by to rozhodně nešlo, to by nikdo nevynesl, takže jsme volili vchod ze dvora. Do obýváku to nebylo daleko a tak kousek na paleťáku a zbytek na rudlu se s pomocí dopravce, syna, vnuka a manžela kamna podařila dát tam, kam bylo potřeba. Teprve dnes jsme poprvé zatopili a je to paráda i když zatím netopíme naplno. Je potřeba, aby se roury a samotná kamna pozvolna vypálily. První pečení v toubě bude asi uprostřed týdne. A tady jsou v plné kráse.

A toto je ta vysněná pekárna v horní části kamen.

První zkušenost je taková, že se nemusí přikládat tak často, v topeništi vydrží žhavé uhlíky mnohem déle než ve starých kamnech a teplo od nich je výrazně větší. Zdá se, že to bude úsporné topení. Moje dušička je v peří.

Protože už v kamnech topíme, přidala jsem i obrázek s hořícím dřívím.

Ženský klub se chystá na setkání

Pro všechny, které sledujete činnost "Ženského klubu" mám tady pozvánku k letošnímu jarnímu setkání. Pokud se nic nepřihodí, sejdeme se 19.3. v restauraci penzionu Lada v Repechách. Vystavovat budeme různé ruční práce, především s velikonoční a jarní tématikou. Vítáni jsou všichni, kterým se ruční práce líbí a umí je ocenit. Můžete vidět to, co je na obrázku a mnohem víc.

Jak já už se těším na jaro

Na jaro se těším každý rok, ale letos snad ze všech předchozích let nejvíc. Možná je to tím, že jsem celá bolavá a doufám, že jaro všechno napraví. Neháčkuji, počítač vynechávám co to jen jde a tak se ke všemu ještě nudím. V noci špatně spím a tak když přes den otevřu knihu a chci se začíst, po chvilce mně padá hlava a já klimbám. Je to k zlosti. Sníh slezl, dnes svítí sluníčko a tak proč už to jaro nepřijde rovnou. Chybí mi kytky a tak jsem z archívu bytáhla pár obrázků a třeba to zabere.

Po všech těch oslavách, Vánocemi počínaje, naší zlatou svatbou konče je potřeba se taky začít vracet ke zdravé stravě a tak dnešek je začátkem. Ráno jsem lehce posnídala knäckebrot se sýrem cottage, rajčátkem a lupením z čínského zelí.

K obědu si právě dělám růžičkovou kapustu s kouskem lososa. Kapustičku jen tak vařenou vpáře a lososa na másle. To je velká dobrota.

No a k večeři si udělám smažená vejce s ředkvičkou. Na vajíčka už mám chuť dlouho a tak i když by se mohlo zdát, že je to jídlo těžké, bude bez ničeho a už v 17 hodin. Pak už nic.

Dnes od rána chodí samé dobré zprávy. Paní si přijede pro krbová kamna a zítra nám přivezou ta vysněná. Jestli je manžel ještě zítra nainstaluje, budou se péct první buchty. Samozřejmě jen pro manžela. Protože já jsem začala už

poněkolikáté měnit stravovací režim a jak se znám, ne naposled. Plíšek v troubě u kamen není velký, takže jak znám zase mého manžela, bude to mít tak nadvakrát ke snídani.

Zlatá svatba

Zlatá svatba se u nás podle zvyklostí slaví po padesáti letech manželství. Už dávno to není setkání rodiny nad ušáky dvou roztřesených stařečků. Zlatou svatbu dnes slaví aktivní senioři. Tedy - pokud ji slaví. Ono i těch zlatých svateb ubývá. Zlatou svatbu dnes slaví lidé, kteří si na rande broukali písně Elvise Presleyho nebo hity Semaforu a chodili do kina na Poklad na stříbrném jezeře. Už je nebavilo tančit rock and roll, protože taneční parkety právě ovládl twist.

Dnešní "zlatí ženichové" tenkrát jezdili v embéčkách, pokud měli to štěstí a vystáli si na ně frontu. Jejich nevěsty vyměnily valchy za vířivé pračky a později za automatky.

Doba pokročila a z tehdejších novomanželů jsou dnes dědečkové a babičky, kterým není cizí mobil, počítač, mnozí se vzdělávají na univerzitách třetího věku. Cestují, pokud jim to výše důchodu a zdraví dovolí. Babičky jsou zvyklé chodit ke kadeřníkovi, lakují si nehty, chodí na kosmetiku, do fit center a kupují si cedečka, která nahradila gramofonové desky.

Sedmdesátnici ? Ano, zlatou svatbu dnes slaví lidé, kterým není mnoho přes sedmdesát let. V šedesátých letech vstupovali do manželství hodně mladí. Muži měli sotva po vojně, a nevěstám mnohdy nebylo ani dvacet a krátce po svatbě už vozily kočárek. Tehdy se moc neřešilo jestli mít dítě hned, nebo nejdřív budovat kariéru a pak mít dítě. Neřešili ani to, jestli budou mít vlastní bydlení, nebo budou nějaký čas bydlet s rodiči.

Mohlo by se zdát, že tehdejší snoubenci dnes budou v hojném počtu slavit zlaté svatby , ale už tehdy se lidé rozváděli a tak není nic neobvyklého, že dnešní sedmdesátníci žijí singl a nebo, že jejich vnoučata mají víc než čtyři prarodiče.

Zlatá svatba se pomalu začíná přesouvat do kategorie "bájných mýtů".

Inspirovala jsem se článkem na http://www.frau.cz/

A my jsme právě tuto sobotu oslavu takového "bájného mýtu" absolvovali. Nebyli jsme na radnici ani v kostele, i když ta pravá svatba byla tam i tam. Nebylo to ani v ten samý den jako naše původní svatba, protože našim dětem se ten termín nehodil. Před padesáti lety jsme se brali 15.1. a byl to krásný slunečný den s oblohou jako šmolka, sníh jiskřil a křupal pod nohama, protože bylo - 20°C. Včera bylo zataženo a -7°C. Tehdy byla svatba v Kunštátě a hostina v Rudce u Kunštátu. Tentokrát jsme si zajistili jen sváteční oběd v pěkné restauraci v Protivanově, na který jsme pozvali své dva syny s rodinami. Podávala se nudlová polévka s játrovými knedlíčky a vepřová panenka s pepřovou omáčkou a opékanými bramborami. Po kávičce a svatebním dortu jsme odjeli domů a tam v klidu a pohodě probíhal zbytek dne. Svatební dort a sladké dezerty dodala renomovaná Rozprýmova cukrárna v Brně a kytici zajistil manžel. Vozit dárky jsme dětem zakázali a na druhou svatební cestu taky nepojedeme. Nebyli jsme na ní ani při první svatbě. Tehdy na to nebyly peníze, dnes nám v tom brání naše hospodářství a moje lenost kamkoliv cestovat. A co si budeme namlouvat, ani doba cestování moc nepřeje. Jsme rádi, že jsme se tohoto jubilea dožili v relativním zdraví a že jsme se mohli při této příležitosti setkat se všemi dětmi a vnoučaty.

Doma jsem měla připravené obložené chlebíčky, nějaké jednohubky a v pátek jsem napekla pudinkáče. Večer nás čekaly topinky s tataráčkem. Jedlo se, pilo se a vzpomínalo se na celý ten dlouhý úsek naší společné cesty. Snad jsme naše hosty svým vyprávěním a vzpominkami příliš nenudili.

Kytice od manžela

Svatební dort a cukroví

Dárky od dětí. Protože dary měli zakázané nechali aspoň zarámovat naši svatební fotografii, čímž nás potěšili víc, než kdybychom dostali cokoliv jiného.

Svatební menu. Vepřová panenka na pepři.

Rehabilitace

Dnešní výlet do Brna byl ryze ze zdravotních důvodů. Byla jsem objednaná na předrehabilitační vyšetření a mám plán až

do března a to dvakrát týdně. Magnetoterapie, elektroléčba, cvičení a posilovna. Naštěstí všechno vždy v jednom dni. Věřím, že mně to pomůže stejně, jako mně to pomohlo s achilovkou.

Sára si dnes pobyla sama doma poněkud déle než jindy a tak jsme ji přivezli malou odměnu. Muselo jí to strašně chutnat, protože celé odpoledne postávala u šuplíku kam jsme uložili zbytek pamlsku a kňourala tak srdceryvně, že jsme ji nakonec zbytek dali i s pytlíkem, aby veděla, že už nic jiného není. Je to s ní čímdál horší. Je rozmazlenější než nějaké dítě.

A tak se s tím pytlíkem poprala.

A tohle zbylo z pytlíku. Teď už je Sára spokojená a spí. Dosáhla svého a pochopila, že už další mlsání nebude. Chytrá holka.

Když nás ráno viděla oba oblečené, bylo ji jasné, že odjíždíme a určitě si to dala do souvislosti s jejími výjezdy na veterinu. Nechtěla se jít ani vyvenčit na zahradu a nepomohl ani piškotek, který by si jindy nenechala ujít. Zřejmě měla strach, že ji vezmeme s sebou a tak zase zalezla do pelechu. Museli jsme risknout, že až se vrátíme, bude někde loužička, ale nebyla. Vydržela to až do našeho návratu kolem poledne. Za to si tu odměnu zasloužila.

A teď honem končím, protože pan doktor mně doporučil, abych na čas zapomněla i na počítač, nejen na háčkování. Tak se zatím na čas loučím. Nejspíš tak do neděle.

Tentokrát nic moc, ale...

Tentokrát to není nic moc, ale zabavila jsem se a vyzkoušela jsem si, že ani to vyšívání není nic pro moji zmoženou pravačku. Budu se opravdu muset flákat a nedělat nic. Jak toto vydržím ? Nezbude, než číst. K tomu ruku potřebovat nebudu.

Ježíšek mně naložil tři menší ubrusy a já jsem se hned do jednoho pustila. Potřeboval by obháčkovat nebo aspoň našít nějakou krajku, ale obháčkovat to teď nesvedu, krajky jsem našla je kousky a tak jsem to obšila šikmým proužkem, který jediný jsem měla doma.

Lucky Bamboo

Tento bambus jsem dostala minulý rok v únoru od vnuka Michala a už jsem o něm psala. Dnes jsem si přečetla komentář pod tím článkem. Byl v něm dotaz na to, jak toto štěstíčko pěstovat. Já jsem si způsob pěstování našla tady a přes to, že tam píšou, že při pěstování hydroponicky - ve váze nebo misce s vodou má životnost půl roku, ten můj je na světě už téměř rok a vůbec nevypadá, že by se mu nechtělo žít. Asi dvakrát za celou tu dobu jsem do vody přidala pár kapek (asi tři) hnojiva na pokojovky.

Tak vypadal, když jsem ho dostala.

Po roce mé péče vypadá docela živě i když zůstaly jen tři klacíky .

• A přidám ještě obrázek vánočních růží, které mně zatím nezhynuly i když dobré podmínky u nás nemají. Je na ně příliš teplo.

A ještě se pochlubím, jaký vánoční ubrus jsem si koupila na příští rok. To, co vidíte pod vánočními růžemi je ubrus, který jsem si koupila před dvěma roky a je papírový . Překvapilo vás to ? Nevím kdo to vyrábí, ale koupila jsem ho při nějakém domácím prodeji i s prostírkami. Už jsem ho použila potřetí, protože jsme ho nezacintali a udělal opět parádu. Letos už ho spálím, protože na hranách stolu je barva mírně odřená, ale pořád ještě vypadá dobře. Byl to nějaký pevný papír působící jako látka. Nezasvěcenec by to nepoznal.Pokusím se zjistit kde by se dal sehnat, protože mně dělal radost a na tak velký rozkládací stůl v naší jídelně bych hned tak něco pěkného a praktického nekoupila.Ten kostkovaný ubrus je na stůl v obýváku, který má rozměr desky 120 x 80 cm a ubrus je 160 x 120 cm. V látce jsou vetkané zlaté nitky, které sice nejsou na obrázku vidět, ale dělají parádu. Reklamu na tento ubrus můžete vidět na FB a tam jsou vidět i ty zlaté nitky.

Samoléčba

Samoléčba pomohla jen částečně a tak jsem využila toho, že jsem měla naplánovaný odběr krve a svěřila jsem se do péče praktického lékaře. Jeho rezumé znělo: "totálně zablokovaná krční páteř a bez rehabilitace to nepůjde."

A tak jsem se objednala a budu dojíždět, nejspíš 2x týdně na rehabilitaci a cvičení. Čekala jsem cokoliv, ale že je to všechno od krční páteře, to mě nenapadlo. Asi jsem si to stejně vysloužila u PC a háčkování. Trochu to omezím a jestli se to rozhýbe, stejně se k tomu vrátím. Nevím co jiného bych ve volných chvílích dělala.

Na cestu do Brna jsem opět zapomněla foťák. Když mám jít k doktorům jsem vždycky trochu mimo sebe. Ale tady je na stromech taky krásná námraza .

 

Teplo domova

Už to vypadalo, že skočíme z podzimu přímo do jara, ale paní zima se nakonec přece jen ujala vlády. U nás zatím nemrzne tolik jako jinde. Včera, když jsme se vraceli se Sárou z veteriny, kde jsme byli na kontrole zánětu v uších, bylo odpoledne - 9,5°C Mrzelo mě, že jsem nevzala foťák, protože na stromech byla námraza a zasněžená pole s kulisou lesa na obzoru byla podívaná pro bohy a taky vděčné téma pro focení. No, neva, odpoledne slibují námrazu, tak to jistě doženu.Momentálně drobně sněží a tak je dobře u kamen.

Zatopila jsem si hned ráno a kamna jsem fotila pro zájemce, který je chce od nás koupit. Mám vyhlídnutá jiná, podobná, ale trochu vylepšená o možnost pečení buchet. Zkusila jsem dát inzerát a vypadá to, že je zájem. Kdyby se neprodala, nevadí, jsme s nimi spokojeni, ale ta možnost pečení mě zaujala. I když jsou ta vyhlídnutá podstatně dražší, zamilovala jsem se do myšlenky, že pro nás dva upeču ten plíšek buchet v kamnech na dřevo a ještě se ohřeju. Teplo domova bude zachováno a ještě vylepšeno. I když jsem se rozhodla, že pečení buchet a sladkostí do budoucna hodně omezím, malý pekáček buchet jednou za čas nás nezabije. Když se podíváte na fotku na pravé straně, leží tam Sára a nahřívá si prdélku. Má to místečko ráda. Uši už má v pořádku, ale kapičky musíme dokapat a kupodivu si na to kapání tak zvykla, že vůbec neprotestuje. Nechá si v klidu nakapat a jde zase chrnět. Jen to cestování autem stále nesnáší a blinká nebo slintá. Má to tak odjakživa, takže to se asi nezmění a musíme s tím počítat a vozit v autě papírové utěrky. Na veterině už ji znají, tak jsou taky připravení vytřít po nás podlahu.