Nevím z kterého konce začít, jelikož dnes toho mám vícero. Začnu tím, že jsem mezi mnoha věcmi, které mi přivezly děti z našeho bytu v Brně, objevila dávno zapomenutý ubrus. Vyšívala jsem ho před mnoha lety, kdy mi ještě sloužil zrak natolik, že jsem nepotřebovala brýle.
Dnes na křížkovou výšivku už ani nepomyslím, natož, abych se do ní pustila.
Ráno jsme jeli do Brna. Měli jsme úmrtí v rodině a tak jsme na dvanáctou jeli do krematoria a po obřadu jsme se stavili v kavárně našeho mladšího syna a jeho ženy. Mrzelo mě, že jsem si nevzala fotoaparát, abych něco nafotila. Je tam opravdu příjemné posezení. Dnes měli kvůli pohřbu dopoledne zavřeno, ale jen jsme vešli dovnitř, začal cvrkot. Začali chodit stálí zákazníci. My jsme dostali výbornou kávu, já alžírskou a manžel si dal capuccino. Naznal, že lepší nepil ani v Itálii, kam jezdívá každé léto s kamarády na kolech. Naši kavárníci taky vaří kávu z italské pražírny a to by bylo smutné, aby nechutnala. Vnouček mu do capuccina vymaloval srdíčko a proto mě mrzelo, že jsem neměla ten foťák. No, snad někdy příště bude příležitost to vyfotit. Jeli jsme domů dost pozdě a Sára už byla od půl jedenácté sama doma. Museli jsme se stavit v Globusu, koupili jsme si kuřecí stehna a křidýlka, že si je upečeme. Sára doma naštěstí nic neprovedla, dostala odměnu, za to, že byla hodná. Miluje uzená prasečí ucha. Honem jsem nachystala stehna a křídla a strčila je do trouby. Ani jsem je nemusela hlídat. Sára to spolehlivě ohlídala sama.
Sára: "neboj, hlídám"...
Sára: " nemysli si, že se nechám ošidit, něco z toho taky dostanu"...
Sára: "Jen tak neodejdu, nemyslete si, kdo si počká, ten se dočká"...
Dočkala se, dostala klouby a křupky. Kosti z kuřat nedostává, ty patří našim kanibalkám, slepicím.
