Je to pár dní, co jsme se rozloučili s naší milovanou bíglí holčičkou Sárou a stále ji všude vidím a slyším její tlapičky klapat po dlažbě.Snažím se tomu smutku nepoddávat, ale nejde to. Tak se pokusím z toho vypsat. Bylo nám teskno i po prví kamarádce a parťákovi Yorze, ale zřejmě jak člověk stárne, je mnohem citlivější a hůř takové ztráty snáší. Yorgu nám plně nahradila Sára a bolest se přetavila ve spoustu krásných a radostných chvilek. Už jen tím, že byla větší mazel. Sama si chodila pro pomazlení a pohlazení a taky se nechala pomuchlat, když jsem to chtěla já. Kdežto Yorga, to byla "šlechtična" s PP a ta se nechala pohladit jen ve vyjímečných případech. Musela na to mít ona náladu. Proto jsem se taky víc bála odchodu Sáry, protože to pomazlení chybí ze všeho nejvíc. Na popud kamarádky Vlasty jsem se přihlásila na FB do skupiny Bígl - fanklub plemene. Tam je spousta bíglů a tak když je mně hodně smutno, tak si tam zajdu. Kdybych byla mladší a hlavně fyzicky zdatnější, určitě už by tady pobíhalo nové štěně, nebo aspoň nějaký bígl, co hledá domov, ale už jsme staří a nemáme odvahu připoutat k sobě dalšího pejska. Bylo by to sobecké a případnou další ztrátu už bychom psychicky nedali. Proto jsem se rozhodla, že budu pomáhat těm bíglům, kteří to potřebují. Taky bych možná mohla být taková hlídací babička v případě potřeby, ale to je zatím jen v mé hlavě, manžel zatím netuší a bez jeho souhlasu to stejně nepůjde. Skoro se bojím tu myšlenku říct nahlas. Asi to chce ještě čas. Sára mu taky chybí, chodili spolu krmit slepice, chodili na procházky a lehávala s ním na sedačce u televize. Myslím, že ty procházky mu budou chybět ze všeho nejvíc. A tak abych nepsala dlouhé litánie, ještě přidám pár vzpomínkových fotek.
Jitko, věřím vámže je po Sáře smutno. Hlídací babi a děda, proč ne. Od kamarádky syn dává na hlídání jejich pejska k jednomu pánovi a je s ním spokojen, pes taky. Vždy jak jej přiveze na hlídání, pes se k pánovi hrne, krmivo vozí své a malá finanční odměna vždy následuje. Pán říká, že by už pejska nechtěl, ale je mu smutno, tak to řeší takto. ♥
OdpovědětVymazatPřijde mně to jako dobrý nápad.
VymazatJitu, pomáhat pejskům je dobrý nápad a občas nějakého pohlídat také. Snad manžel nebude proti tomu.
OdpovědětVymazatJitko, to máš dobrý nápad být hlídací babička pro nějakého pejska. Moje kamarádka je velká milovnice psů a koček, pomáhá jak může a funguje občas jako Klokánek. Prostě má u sebe nějakého pejska dočasně, než mu najdou rodinu. Je to přes nějakou organizací, nevím podrobnosti. Měj se hezky. Lenka
OdpovědětVymazatwww.babilenka.cz
Jity, je to smutné čtení, ale takový už je život. Pejsci ho mají moc krátký a jejich odchod vždy bolí. Také jsme jich už pár pochovali a oplakali. Ale u nás nikdy nebyl jen jeden pejsek, vždy jich bylo víc a to nám vždy pomohlo se s tím rychleji vyrovnat. Přesto na všechny pořád vzpomínáme.
OdpovědětVymazatDržte se, časem bude trošku líp.
Znám to jaké to je, ale díky tomu že u nás bylo vždycky najednou pejsků víc, nikdy to nebylo až tak moc bolestné, pořád ještě nějaký vrtichvost byl. A protože postrádal parťáka víc jak my, tak dlouho po něm prázdno nezbylo, to byl ten nejlepší lék pro všechny...
OdpovědětVymazatSára bola rozkošný psík a určite je jej v psom nebíčku dobre...
OdpovědětVymazatDržím palce, aby bolesť zo straty časom pominuly a zostali len krásne spomienky!
A.
Určitě to nebude lehké, Jitko, ale čas je milosrdný.
OdpovědětVymazatTa hlídací babička je dobrý nápad, držte se oba dva♥️
OdpovědětVymazatTaké znám jak Vám je, náš Jack Russel Vinćí, který rád sundával naušnice ženským návštěvám, nás opustil již před 3 roky. Již jsme v našem věku také nechtěli žádné psí štěńátko, i když celý život nás nějaký psí kamarád provázel. Nakonec nás vnučka přemluvila, abychom si pořídili kočku, že ta nepotřebuje žádné procházky. Začala jsem o tom přemýšlet a opravdu máme Britskou kočičku a aby jí nebylo smutno má i kamarádku a já každé ráno čekám až mi přijde některá vzbudit. Hned je svět veselejší. Přeji krásné dny. Alena
OdpovědětVymazatMoje dcera je taky taková "psí" máma. Už jako dítě vždy chtěla pejska, ale to nešlo. Tak si splnila své přání až byly i její děti větší, ale protože jsou obě děti alergičtí na psí chlupy, po poradě si pořídili pejska s vlasy, který nelíná a sice jorkšíra, fenku. Ta první se dožila jen 10,5 roku a smutní po ní ještě dnes, i když má, jak jistě všichni ví, už 5 roků další jorkšírku - Walli. Na tu první ale stejně nikdy nezapomene. My ty její pejsky taky milujeme,. Je to vždy člen rodiny.
OdpovědětVymazatNaši mladí taky měli yokršíra.To bylo opravdové zlatíčko pro nás všechny.Hodně těžce jsme nesli jeho odchod.Raději už žádného pejska nechtějí.Stejně by žádný nebyl tak dokonalý jako Bobešek.
OdpovědětVymazatJituš možná ti projde myšlenka na ,,hlídací babičku,,dostal by se z toho i manžel a chodil by na procházky dál.
OdpovědětVymazatSice pejska nemáme,ale mě stačí toto co si teď prožívám,snad se manžel ze všeho dostane dneska mu opět na neurologii odebrala doktorka 2 druhy prášků,tak uvidíme tu reakci zítra...Jitu držte se oba a opatrujte se,.Miluš