Ještě jednou se vrátím k háčkování.

Včera jsem našla v komentářích příspěvek k háčkování. Píše mi tam mladá slečna, které ještě nebylo dvacet, že taky háčkuje a to co umí, ji naučila její babička. Blesklo mě hlavou, že když já jsem měla dvacet, narodil se mi první syn. Bylo to v roce 1966.

Moje vrstevnice mi potvrdí, že v té době nebylo jednoduché sehnat ani hloupé bavlněné pleny, natož něco pěkného a zvláštního na oblečení miminka.Tehdy jsem hodně pletla různé svetříky a dupačky. Později jsem začala i šít. To už jsem měla i druhého syna a tak jsem oběma šila trenýrky z různých kostkovaných pláten, jen aby nemuseli chodit v červených, které byly jako uniforma. Od kamarádky jsem dostala moc dobrý střih, trenýrky jim seděly a kluci v nich byli jak ze žurnálu.

Později došlo i na kalhoty. S těmi mi nejdříve radila a pomáhala jedna starší kolegyně, ale brzy jsem šila sama a kupodivu, kluci je i rádi nosili.Střihy jsem získala z časopisu Burda, který nebyl také k sehnání. Půjčovala jsem si ho od kamarádky, která se k němu dostala nějakým podivným způsobem o kterém nechtěla nikdy mluvit.To mě ale bylo jedno, hlavně, že jsem měla podle čeho šít a střihy se nikdy nemusely upravovat.

Trochu jsem odběhla od toho háčkování. Ta slečna mi ve svém příspěvku mimo jiné píše, že když dnes někdo ve škole řekne, že háčkuje, je považován za podivína, protože všichni sedí raději u PC. Já se musím přiznat, že od té doby, co jsem si založila tento blog, trávím u PC podstatně víc času, než dřív a háčkování je tak trochu na vedlejší koleji. Ale že bych háčkování úplně zavrhla, to nepřichází v úvahu. Je to moje láska na celý život stejně, jako moje rodina a pes. Pokud v mém článku "Jak se naučit háčkovat" vyznělo něco tak, že házím všechny mladé do jednoho pytle, tak to se omlouvám, to tak rozhodně nebylo myšleno. Jen jsem si posteskla, že jsem se mezi mladší generací doposud s větším zájmem o ruční práce nesetkala .Možná, že nakonec bude všechno jinak a já budu jen ráda.