Život chalupáře

Chtěla bych vám přiblížit život na malé vesnici, kde je živo hlavně o víkendech. To se sjedou chalupáři, kteří již tvoří většinu v naší obci. Díky nim se obec hodně změnila. Staré a oprýskané domy dostaly nové fasády, okna a střechy. Domky, které chalupáři opravují, nebo už opravili jsou chloubou obce. Je pravda, že práce na chalupách nikdy nekončí. Stále je co vylepšovat a zvelebovat. Sama to vím nejlíp, protože jsme koupili před téměř třiceti lety starou stodolu, kterou jsme od základů budovali celá ta léta a stále nemůžeme říct "hotovo". Ale to nevadí, stejně jsem se obávala okamžiku, kdy nebudeme mít do čeho píchnout, protože chalupaření se stalo naším životním stylem. A bez práce to není chalupaření.

Dřív jsme zde trávili každý víkend a každou dovolenou. Dnes, když jsme v penzi, jsme tu na stálo. Ale stále chalupáři. Co nás k tomu vede? No jednak zvyk, potom klid, který tady je a příroda, která nás obklopuje. A abyste viděli, jak to tady chodí, dokládám několika obrázky. To, že čápi, jdou pomalu až do domu by mi nikdo z vás nevěřil, kdyby to nebylo zdokumentováno. A vidíte, je to tak.

Nebýt novodobých větrníků, mohli by jste si myslet že jste se ocitli na konci světa. Někdy to tak skutečně vypadá. Obchod nikde, jen jednou týdně zajíždí řezník s pojízdnou prodejnou. Do vesnice kde obchod je, je to tři km. Buď máte auto a jste vysmátí, nebo vám zbývá kolo a to už není pro každého. Ne že by na kolo nebyly chechtáky, ale ne každá "babka" má fyzičku. Já zrovna ne a to zdaleka nepatřím k nejstarším. V zimě o tom ani nehovořím. Někdy je tolik sněhu, že nestačí silničáři udržovat silnici a jsme odříznutí od světa. Pak zbývají lyže. Ale nebojte se, ani na lyže mě nikdo nedostane. I kdybych měla čekat den, než bude silnice prohrnutá. Dýl to stejně netrvá.

No ale pozor! Nestěžuji si, ten klid a téměř samota mi vyhovuje. To, že nemusím poslouchat v paneláku sousedovo chrápání, nebo mě nebudí ze sna houkání právě vykrádaného auta je k nezaplacení. Snad by se mohlo zdát, že kokrhající kohout dokáže taky své, ale to člověk brzy přestane vnímat. Stejně jako hrabavá drůbež patří ke koloritu venkova i volně pobíhající psi. Tento například patří víc chalupářům než svému pánečkovi. Jde o víkendu chalupa od chalupy a všude něco dostane a v některé pak zůstane na noc.

Tento krasavec je vytrvalým pronásledovatelem naší Yorgy. I on se pohybuje po dědině zcela volně, ale jemu jsou chalupáři ukradení. On bezmezně miluje svoji paničku.

I tohle je tady možné. Ovšem, dalo by se to nazvat sportovním rybařením, protože větší ščudla se na háček nechytí, protože v rybníce prostě není a každá, která uvízne na háčku je opět propuštěna na svobodu. Je to jen dětská zábava.

Musíte uznat, že je tady krásně. A nebýt období let sedmdesátých a normalizace, nikdy bych se do takového místa nedostala. Tehdy se nedalo nikam vyjet, myslím tím zahraničí, s bídou do spřátelených republik. A tehdy jsme byli mladí a cestovali bychom jako diví. A tak, jako většina chalupářů, žačali jsme zabíjet čas opravami stodol a polorozpadlých baráčků. Plácali jsme to od výplaty k výplatě, ale co s penězi, když je nebylo za co utratit. Ono to nebylo valné ani se stavebním materiálem. Nebyly obkladačky, když nebyl někdo známý ve stavebninách. A další a další. Ale bylo to i jakési dobrodružství a když se něco podařilo sehnat, to bylo radosti! No, ale to už je dávno pryč. Chvála Bohu.Jen je mi líto, že na to někteří lidé rádi a rychle zapomínají... O tom jsem ale psát nechtěla. To by bylo na dlouhé povídání. Chtěla jsem vám jen přiblížit život chalupářský v krásné krajině.