Koláž z přírody

O tom, že je u nás krásně a příroda je v pořádku není pochyb. Dokazuje to i tato koláž.

Našla jsem nějaké informace o těchto obojživelnících, žijících v naší zahradě i okolo rybníčků dalších našich sousedů. Zdroj: http://www.priroda.cz

Mloka skvrnitého poznáme na první pohled díky nepravidelně tvarovaným, žlutým či oranžovým skvrnám, které by měli potencionálního nepřítele varovat (viz níže)před útokem. Tyto skvrny mnohdy přecházející ve dva na hřbetě splývající pruhy, které jsou na lesklé černé kůži velmi zřetelné.

Dospělí jedinci dorůstají délky kolem 20 centimetrů. Kromě velkých vystouplých očí na hlavě jsou patrné příušní žlázy (parotidy). Jde o párové zduřeniny, které vyměšují jedovatou látku (samandarin). Světlé, žluté nebo oranžové, zbarvení má mlok vždy právě na těchto parotidách, dále na horním očním víčku a na končetinách.

Pro člověka není mločí jed nikterak nebezpečný, nedostane-li se např. do očí, kde způsobuje silné pálení. Pro svou kořist či pro případného nepřítele v podobě menších živočichů může být samandarin i smrtelný. Vyvolává totiž silné svalové křeče a navyšuje činnost krevního oběhu celého těla, čímž znesnadňuje dýchání. Díky tomuto jedu, nemá takřka žádného přirozeného nepřítele. Největším nebezpečím je pro něj, jak jinak než člověk.

Tento obojživelník je trvalým obyvatelem především od jižních až po střední části evropského kontinentu.

Mloka skvrnitého jako jediného zástupce rodu Salamandra najdeme na celém našem území. Obvykle se zabydluje ve vlhkých listnatých a smíšených lesích, zejména v bučinách. Nejčastější výskyt můžeme zařadit mezi 200-600 metrů n.m. Zdržuje se v blízkosti vodních toků a studánek nebo jezírek, kam každoročně naklade i snůšku vajec.

Mlok skvrnitý je živočich s převažující noční aktivitou. Ve dne a za suchého počasí se schovává pod kořeny či kůrou stromů, pod pařezy, zdržuje se také v norách hlodavců nebo ve skalních štěrbinách. Ve dne jej můžeme pozorovat například po dešti, kdy si shání potravu. Aktivní je od března či dubna až do října, někdy do listopadu. Přes zimu se ukrývá ve větších skupinkách pod zemí, např. v jeskyních, štolách, dokonce i ve sklepech.

Mloci se živí suchozemskými bezobratlými. Především vyhledává žížaly, stonožky, pavouky a drobný hmyz, červy a slimáky.

Všeobecně je mlok skvrnitý považován za málo ohrožený druh. V České republice je však díky vysazování smrkových monokultur, postupnému odlesňování, intenzivnímu zemědělství a především díky rozvoji automobilové dopravy považován za silně ohrožený druh, který je přísně chráněn a nesmí proto být ve volné přírodě odchytáván za účelem chovu (Bernská konvence). Státem udělenou výjimku mohou získat ti, kteří si pořídí mloka skvrnitého z registrovaných chovů. V zajetí se mloci dožívají 40-50 let.

Dalším obojživelníkem, který u nás bydlí je žába ropucha. Zdroj : https://cs.wikipedia.org

Jejím úhlavním nepřítelem je člověk, ať už se jedná o neukázněné automobilisty či znečišťování přírody nebezpečnými látkami. Za dosavadní hojnost tohoto užitečného tvora, který zkonzumuje značné množství škodlivých živočichů, vděčíme především jeho nenáročnosti a přizpůsobivosti. Svrchní strana těla je bradavičnatá a má různé odstíny barev - šedou, hnědou… Za očima jsou umístěny jedové žlázy, které v případě ohrožení vylučují ostrý dráždivý sekret. Sliznici v tlamě predátora výrazně podráždí, pro lidské končetiny ale nebezpečný není.

Doprava pro ni představuje vedle zamoření vody jedovatými látkami největší nebezpečí. Jejich existence je více než u jiných druhů ohrožena i přímým hubením a vybíjením celých populací v důsledku vandalismu, sadismu a neopodstatněného odporu. Např. za posledních 15-20 let poklesla početnost ropuch v jihomoravském regionu přibližně o 50 %. Pro jejich ochranu má velký význam i vhodná osvětová činnost. V České republice jde o ohrožený druh. Člověk může této žábě ubližovat také neúmyslně - ničením jejích stanovišť, především nádrží, které jsou vhodné pro rozmnožování.Mezi její přirozené nepřátele patří šelmy, ježci, káně lesní a užovka obojková .

Třetím obojživelníkem, který je u nás na zahradě v bezpečí je ještěrka. Nejsem si jistá jejím přesným určením, ale myslím si, že je to ještěrka živorodá.

Díky své vysoké přizpůsobivosti dokáže žít ještěrka živorodá i ve vysoce položených, severních oblastech jako jeden z mála žijících plazů. Vystupuje obvykle do nadmořské výšky pod 2 000 m, ale v některých oblastech, např. v Alpách, ji můžeme spatřit i v 3 000 m n. m. V České republice ji nejčastěji nalezneme v zahradách, parcích, lesích, horských oblastech nebo na loukách. V jiných částech světa se vyskytuje i v lokalitě poblíž bažin.

Je aktivní ve dne a většinu času tráví na zemi, ačkoli umí dobře i šplhat po stromech nebo skalách. Její potravou se stávají především drobní bezobratlí živočichové, zvláště pakhmyz nebo členovci. Sama se pak stává potravou hadů nebo větších dravých ptáků. Za chladnějších letních dnů se často vyhřívá na výslunných březích, zplošťuje přitom tělo a roztahuje končetiny.

Svůj název, živorodá, získala díky mezi ještěrkami neobvyklé vlastnosti rodit živá mláďata, což bývá odůvodňováno jako adaptace k přežití v severnějších oblastech. V některých lokalitách však živá mláďata nerodí, a podobně jako jiné ještěrky klade nejprve vajíčka. Mláďata se rodí obvykle v červenci a v jednom vrhu jich je 3-10. Mladé ještěrky se rodí ve vaječné bláně, z níž se téměř okamžitě dostávají, jsou černá a po narození velká obvykle méně jak cm. Jde také o poměrně dlouhověkého plaza, v přírodě se dožívá obvykle i více jak 15 let.

V České republice je zvláště chráněna jako silně ohrožený druh, je tedy mimo jiné zakázán i její odchyt, chov v zajetí a prodej. Chráněna jsou i její vývojová stádia a sídla. Zdroj: https://cs.wikipedia.org