Zavzpomínala jsem na své dětství a na mysl mě přišla jedna příhoda, jejíž hlavní protagonistkou jsem byla já, asi sedmiletá copatá, nohatá holka. Něco jako Pipi punčochatá. Bylo to v zimě. Bydleli jsme v domě, kde na každém patře bydlelo šest partají. Měli jsme společnou pavlač, na kterou se věšelo prádlo. Většina nájemníků byla bezdětná. Děti jsme byli na patře tři. Já a dva kluci, přibližně stejného věku, jako já. Toho dne měla jedna ze sousedek na pavlači pověšené prádlo a mimo jiné tam visely "untrciky" ( můžete hádat co to je ) jejího manžela. Když napíšu, co jsem s nimi udělala, stejně pochopíte o co jde. Tak na milých untrcikách byly šňůrky, které se uvazovaly kolem kotníků. A ty šňůrky byly právě tím, co mně zaujalo. Pavlač měla kovové zábradlí a nátěr, který kdysi mělo, byl nenávratně pryč. Jak tak ve větru ty untrciky vlály, napadlo mně, že bych je mohla přivázat k tomu rezavému zábradlí. Mrzlo a tak látka byla tuhá mrazem a šňůrky se nezavazovaly právě nejlíp. Nicméně jsem je přivázala. Nebyl v tom zlý úmysl, jen jsem si říkala, že by ty nohavice nemusely tak plápolat ve větru. Nedokázala jsem ani domyslet, jaký bude výsledek. Dovedete si představit, jak byla sousedka překvapená, když šla sundávat prádlo? Nejen že musela odvázat šňůrky od zábradlí, ale ještě byla zaskočená tím, že šňůrky chytly rezavou barvu od rezavého zábradlí. Že nevíte na koho tahle moje lotrovina byla? No přece na sousedovic kluky, protože nikoho ani ve snu nenapadlo, že by to mohla udělat ta malá copatá holčička, která vypadala, jako neviňátko. To víte, že jsem se nepřiznala. Moje maminka věděla své a měla to na mně. Jen tak mimochodem prohodila: "no asi přijedou policajti, vezmou si s sebou psa, ten očuchá ty šňůrky a hned bude vědět, kdo to přivázal." Já jsem sice prožila bezesnou noc, protože jsem stále čekala, kdy ti policajti přijedou, ale mlčela jsem jako partyzán. To byl stres! Policajti samozřejmě nepřijeli, další den taky ne a já jsem na to pozapomněla. Nevím, jestli to na mě maminka poznala, asi ano, tak dobrá herečka jsem tehdy určitě nebyla, ale už o tom nemluvila a já taky ne. Ani se už k tomu nemusela vracet, protože s jistotou věděla, že už mně nikdy podobná ptákovina nenapadne. Jen si dnes říkám, jakej byla psycholog a flignař. Když jsem to jednou vyprávěla svým synům, při nějaké dobré chvilce, řekli, no jo, tak už víme po kom ty fligny máš. Vždyť tys na nás používala ty samý fígle co babička na tebe. Tak vidíte, asi opravdu platí, že jablko nepadá daleko od stromu.
