Vánoční háčkování skončilo a tak je na řadě Sára. Čert ví, čemu se v tom spánku usmívá. Asi těm svým lumpárnám.
Sluníčko nás dnes vytáhlo na zahradu. Dál se Sárou nemůžu, protože zatím nesnesu na noze uzavřenou botu. Zatím. Doufám, že bude líp. Házela jsem Sáře balónek a ona aportovala. To je její nejoblíbenější činnost, hned po trhání všeho, co necháme v jejím dosahu.To, že nemůžou být na stolech ubrusy už jsem oželela. Nesmí tam zůstat bez dozoru nic. Ani cukřenka. Včera si vítězoslavně odnášela ukořistěnou cukřenku do pelechu. Naštěstí tam moc cukru nebylo, takže byla tak šikovná, že ho ani nevysypala. Zato rozkousala úplně novou krabičku s umělým sladidlem, takže plnou a než jsem si všimla, že sladidlo má vysypané v pelechu, myslela jsem, že ho sežrala a už jsem měla ty nejdivočejší představy, jak jedeme na veterinu a budou jí snad muset vypláchnout žatudek.. Asi je chytřejší než já a ví, že by jí to mohlo udělat v těle paseku. To já si dávám to potvorstvo do kafe, protože cukr je pro diabetika asi větší svinstvo. Nevím.
Vyskočit na tuto asi 80 cm vysokou zídku je pro Sáru brnkačka. To by Yorga nedokázala ani za mlada.To bude tím, že má ty nohy modelky Kubelkové.
Panička si myslí, že jí ten balónek dám. Nedám.
Tak zase někdy příště.
