Už je to tak dávno...

Dnes jsem si přečetla na jednom blogu článek o 35.výročí svatby. Připomnělo mi to, že jsem se v lednu zmiňovala v jednom článku zařazeném do rubriky "Okénko do světa" o 42. výročí mé svatby. Ale to jen já jsem měla 42. výročí, můj manžel měl výročí 126. neboť, jak žertem říká, každý rok se mnou vydá za tři. Alespoň já si myslím, že to říká žertem, jinak bych ho už fakt musela poslat k Neumětelům. Jsme už spolu tak dlouho, že nám stačí výměna pohledů a víme co který chce říct nebo co si myslí. Když jsme se brali, 15.1.1966 byl nádherný ale mrazivý den. Svítilo sluníčko, obloha byla modrá bez mráčku a pod nohama nám křupal zmrzlý sníh. Svatba byla v Kunštátě na radnici a následně v kostele. V té době svatba v kostele byla neobvyklá záležitost, neboť bylo dobré býti vyrovnán s náboženskou otázkou. My jsme jaksi vyrovnaní nebyli a tak jsme se v kostele brali. Obřad byl v kostele hezčí než na radnici. Tam to bylo příliš strohé a civilní. V kostele se svatba poněkud protáhla, neboť se čekalo ještě na další manželský pár, který měl dorazit z radnice.Nějak dlouho nešli a my už jsme byli všichni pěkně vyzmrzaní a jak jsme postávali před oltářem a pořád se nic nedělo, najednou se v sakristii objevil jeden z manželových bratrů a ukazoval na nás abychom šli za ním. Co myslíte, že nám chtěl? Nalil nám každému prcka slivovice, abychom neumrzli. Už jsem předeslala, že hodně mrzlo a v té době o nějakém vytápěném kostele nemohlo být ani řeči. Po nějaké době pan farář pozbyl trpělivost a začal se mší. Asi za deset minut dorazila druhá svatba. Všechno začalo od začátku. Z kostela jsme ocházeli šťastní ale dokonale ztuhlí zimou. Někdo poznamenal na adresu mého tchána, že to všichni odstůněme, protože svatbu v kostele přičítali hlavně jemu. Tchán poznamenal, že v lednu se svatby nedělají, načež můj muž odvětil, že svatba se dělá, když je potřeba a bylo dodiskutováno... Jak jsem se v úvodu zmínila, svatba byla v Kunštátě a tady bývaly zimy jak se patří.