Již nikdy více...

Slíbila jsem, že napíšu článek o Sáře. Asi vás všechny překvapím tím, co si tady dnes přečtete, ale už jsem opravdu neviděla jiné východisko. Všichni víte, že od samého začátku bojujeme s živelností Sáry. Manžel víc než já. Sáru jsem chtěla kvůli tomu, že jsme těžko nesli odchod Yorgy. Já jsem si myslela, že manželovi prospěje nový pes, ale mezitím u něho nastaly zdravotní potíže a všechno, co Sára dělala mu vadilo. Abych manžela ušetřila zbytečného rozčilování, často jsem myslela na to, že budu muset sehnat pro Sáru nový domov. V skrytu duše jsem ale doufala, že se situace uklidní a nebude k tomu muset dojít. Nicméně jsem dala inzerát, že prodám bígla, ale nikdo se neozval. Byla jsem ráda. V poslední době se manželovy problémy dostaly do stádia, kdy musel být hospitalizován. Po jeho návratu jsem ztratila veškeré naděje na nějaké uklidnění situace a sesumírovala jsem inzerát, že Sáru daruji se vší výbavou, včetně boudy. V poslední chvíli mě osvítil snad Duch svatý a hlavou se mi honila myšlenka, že by někdo mohl tak lákavé možnosti lehkého zisku novou boudu zpeněžit, stejně jako nenačatý pytel granulí a Sáru třeba naložit do škopku. Ta myšlenka mnou přímo otřásla a boudu jsem z inzerátu odstranila. Ještě tentýž den se ozvala mladá paní. Že mají domeček se zahradou, pro psa připravený kotec( to jsem poprvé zavětřila ), malé, dvouleté dítě a už jim chybí jen naše Sára. Potud to bylo všechno ok, až na ten kotec. Začala jsem couvat. Vybarvila jsem pro jistotu Sáru v těch nejdivočejších barvách, jaká je to divoška, že děti miluje, ale to dvouleté dítě je moc malé. Sára by je v návalu lásky mohla taky porazit a dítě by si mohlo ublížit. To paní neodradilo a nevadilo ji ani to, když jsem ji řekla, že jim ze zahrady Sára udělá tankodrom. Nakonec jsem se s paní domluvila, že si to nechá projít hlavou a pokud si to nerozmyslí, že znovu zavolá. Na jedné straně mě lákalo to, že jsou to mladí lidé, mají zkušenosti se psy, ( rodiče mladé paní chovali dogy) a Sára potřebuje hodně pohybu, takže by to měla s nimi lepší, než s námi staříky. Zminila jsem se taky paní, že je Sára velmi společenská a že nevím, jestli by se jim v tom kotci nezbláznila. V mrazech by ji tam určitě nemohli nechat. Na to paní reagovala tím, že i s tím počítají, že v zimě by byla Sára ve sklepě. Po této větě jsem už věděla na 100%, že Sáru nedám i kdybych s ní sama měla jít bydlet pod most. Manžel z našeho hovoru vytušil, co by Sáru čekalo a shodl se se mnou v tom, že kotec a sklep je vyloučen. Rázem nám oběma bylo jasné, že klid bychom stejně neměli ani jeden, protože naše myšlenky na Sáru by se stejně ubíraly tím směrem, jak se Sáře daří, jestli je tam spokojená, nebo jestli ji neubližují. To by bylo ještě horší. Nervy by byly na pochodu stejně a Sára možná nešťastná. Takže definitivně Sára zůstává ať se děje co se děje. Sářina přítomnost by mně chyběla. Nejen v kuchyni při vaření. Když vařím a kuchyní se začnou linout různé vůně, Sára si stoupne na zadní nožky, zádičkama se opře do rožku kredence, předníma nožkama se zapře o mně a sleduje jestli nedostane něco na zub. No to víš Ivet, že dostane...

Tahle fotka je z přípravy snídaně.

Pak si sedneme, já ke stolu, Sára ke mně a po celou dobu snídání čeká na sousto, které ji dám. Vidíte jak se olizuje?

Fotka je trochu máznutá, ale použitelná.

Teď celou dobu, co tvořím tento článek leží pod stolem a jak píše Miluška, zahřívá mně nohy. No, a pak někomu takového psa dejte. Nepřichází v úvahu.