Zlatá svatba

Zlatá svatba se u nás podle zvyklostí slaví po padesáti letech manželství. Už dávno to není setkání rodiny nad ušáky dvou roztřesených stařečků. Zlatou svatbu dnes slaví aktivní senioři. Tedy - pokud ji slaví. Ono i těch zlatých svateb ubývá. Zlatou svatbu dnes slaví lidé, kteří si na rande broukali písně Elvise Presleyho nebo hity Semaforu a chodili do kina na Poklad na stříbrném jezeře. Už je nebavilo tančit rock and roll, protože taneční parkety právě ovládl twist.

Dnešní "zlatí ženichové" tenkrát jezdili v embéčkách, pokud měli to štěstí a vystáli si na ně frontu. Jejich nevěsty vyměnily valchy za vířivé pračky a později za automatky.

Doba pokročila a z tehdejších novomanželů jsou dnes dědečkové a babičky, kterým není cizí mobil, počítač, mnozí se vzdělávají na univerzitách třetího věku. Cestují, pokud jim to výše důchodu a zdraví dovolí. Babičky jsou zvyklé chodit ke kadeřníkovi, lakují si nehty, chodí na kosmetiku, do fit center a kupují si cedečka, která nahradila gramofonové desky.

Sedmdesátnici ? Ano, zlatou svatbu dnes slaví lidé, kterým není mnoho přes sedmdesát let. V šedesátých letech vstupovali do manželství hodně mladí. Muži měli sotva po vojně, a nevěstám mnohdy nebylo ani dvacet a krátce po svatbě už vozily kočárek. Tehdy se moc neřešilo jestli mít dítě hned, nebo nejdřív budovat kariéru a pak mít dítě. Neřešili ani to, jestli budou mít vlastní bydlení, nebo budou nějaký čas bydlet s rodiči.

Mohlo by se zdát, že tehdejší snoubenci dnes budou v hojném počtu slavit zlaté svatby , ale už tehdy se lidé rozváděli a tak není nic neobvyklého, že dnešní sedmdesátníci žijí singl a nebo, že jejich vnoučata mají víc než čtyři prarodiče.

Zlatá svatba se pomalu začíná přesouvat do kategorie "bájných mýtů".

Inspirovala jsem se článkem na http://www.frau.cz/

A my jsme právě tuto sobotu oslavu takového "bájného mýtu" absolvovali. Nebyli jsme na radnici ani v kostele, i když ta pravá svatba byla tam i tam. Nebylo to ani v ten samý den jako naše původní svatba, protože našim dětem se ten termín nehodil. Před padesáti lety jsme se brali 15.1. a byl to krásný slunečný den s oblohou jako šmolka, sníh jiskřil a křupal pod nohama, protože bylo - 20°C. Včera bylo zataženo a -7°C. Tehdy byla svatba v Kunštátě a hostina v Rudce u Kunštátu. Tentokrát jsme si zajistili jen sváteční oběd v pěkné restauraci v Protivanově, na který jsme pozvali své dva syny s rodinami. Podávala se nudlová polévka s játrovými knedlíčky a vepřová panenka s pepřovou omáčkou a opékanými bramborami. Po kávičce a svatebním dortu jsme odjeli domů a tam v klidu a pohodě probíhal zbytek dne. Svatební dort a sladké dezerty dodala renomovaná Rozprýmova cukrárna v Brně a kytici zajistil manžel. Vozit dárky jsme dětem zakázali a na druhou svatební cestu taky nepojedeme. Nebyli jsme na ní ani při první svatbě. Tehdy na to nebyly peníze, dnes nám v tom brání naše hospodářství a moje lenost kamkoliv cestovat. A co si budeme namlouvat, ani doba cestování moc nepřeje. Jsme rádi, že jsme se tohoto jubilea dožili v relativním zdraví a že jsme se mohli při této příležitosti setkat se všemi dětmi a vnoučaty.

Doma jsem měla připravené obložené chlebíčky, nějaké jednohubky a v pátek jsem napekla pudinkáče. Večer nás čekaly topinky s tataráčkem. Jedlo se, pilo se a vzpomínalo se na celý ten dlouhý úsek naší společné cesty. Snad jsme naše hosty svým vyprávěním a vzpominkami příliš nenudili.

Kytice od manžela

Svatební dort a cukroví

Dárky od dětí. Protože dary měli zakázané nechali aspoň zarámovat naši svatební fotografii, čímž nás potěšili víc, než kdybychom dostali cokoliv jiného.

Svatební menu. Vepřová panenka na pepři.