Včera byl u nás pěkný den. Od rána svítilo sluníčko a protože náš dům i zahrada je na jižní stráni, bylo to velmi příjemné. Kolem půl deváté jsem se podívala z okna kuchyně na zahradu. To se už sluníčko opíralo do stěn kurníku a já jsem zahlédla, jak něco běží od kurníku dolů.Spíš to vypadalo, že se to kutálí, protože to byl velice rychlý pohyb. Napadlo mě, že by to mohla být myška. Když jsem upřela pohled na kurník,všimla jsem si, že se tam něco hnulo. Něco malého rezavého s bílou náprsenkou a hlavičku to mělo postavenou. Připomínalo to na tu dálku zvednutou hlavu hada. Napadlo mně, že to bude asi rejsek, jenže ten nemá bílou náprsenku. Když přišel domů manžel a já mu sdělila co jsem viděla obešla ho hrůza a pravil: "to by mohla být jedině lasička". Když jsme prozkoumali místo, kde jsem ji zahlédla, zjistili jsme, že si udělala doupátko pod betonem kurníku. Tím, že je to na svahu, nemohl to být pro ni žádný problém. Bylo potřeba zjistit o vetřelci co nejvíce informací.
V Ottově encyklopedii jsem se dočetla, že přebývá v rovinách i na horách, v lesích i na místech úplně holých a skrývá se v dutých stromech, hromadách kamení, v děrách břehů a strání i v opuštěných doupatech jiných savců. Je odvážná a ani před člověkem hned neprchá. Pohubí mnoho myší a hrabošů, ale napadá i jiné savce, jako jsou králíci, zajíci. Také kurovité a jiné menší ptáky, vypíjí jim vejce a usmrcuje i žáby, plazy a hmyz. Na obratlovce se vrhá skokem a překusuje jim krční tepny. Páří se v březnu a samice mívá po 5 nedělích 5-7 mláďat, která udatně brání. Pídí-li se po kořisti, prodere se i nepatrnou skulinou. Pochutnávají si i na vejcích, která velmi dovedně vypíjejí. Při hojnosti potravy, zvláště uloví-li větší kořist, vyssají z ní pouze krev a ostatní nechají ležet. Ouha! Toto krásné zvířátko je opravdu pěkná šelma.
Lasička - kolčava
Mezi savce, které myslivci ve svých revírech příliš rádi nevidí, patří i některé kunovité šelmy včetně kolčavy. Je to proto, že kolčava útočí na drobnou zvěř, např. na koroptve, bažanty, mladé zajíce nebo králíky. Na druhé straně však tyto škody mnohonásobně vynahrazuje chytáním hrabošů, myší, syslů a křečků, kteří ničí obilí a jiné plodiny. K chytání drobných hlodavců má kolčava výborně tvarované tělo. Štíhlý a hadovitě protáhlý trup na krátkých bězích se neobyčejně snadno protáhne každou hraboší chodbičkou, a co kolčava jednou uchopí do silného chrupu s 34 ostrými zuby, nemá naději na uniknutí. Její potravu tvoří z 83 % drobní hlodavci, asi 5 % připadá na ptáky, 4 % na plazy a obojživelníky, zbytek pak na hmyz, vejce a větší savce do velikosti potkana. Denně spotřebuje 20 až 40 g potravy, loví hlavně v noci a jedna lovecká trasa je 1,5 až 2,5 km dlouhá. V rozmanitém životním prostředí od nížin až po horské oblasti se vyskytuje v celé Evropě (kromě Irska), v celé Asii a v severozápadní Africe. Běžně se zdržuje v různých křovinách, živých plotech, polních remízcích, na pokraji lesa, v zahradách i na rozsáhlejších venkovských dvorech. Při lovu se pohybuje poskoky 15 až 50 cm dlouhými a zanechává za sebou dvojstopy. Přední stopa je 1,5 až 2 cm dlouhá, otisk zadní tlapky je jen o málo kratší .
Kolčava je o 5 až 9 cm menší než hranostaj, samci jsou asi o třetinu větší než samice. Kdyby neměl hranostaj celý rok černě zbarvenou špičku proutku, těžko by se v letním šatě rozeznávala jeho samice od samce kolčavy, protože velikost jejich těl může být téměř stejná. Kolčavy (1) ve většině areálu jsou po celý rok na hřbetě skořicově hnědé, břišní stranu mají bílou. Přechod mezi hnědou a bílou srstí netvoří přímou linii jako u hranostaje, nýbrž je nerovný, jakoby zubatý. Proutek je celý hnědý, nikdy nemá černou špičku. Kolčavy ze severních oblastí výskytu přebarvují celé (včetně proutku) do čistě bílého zimního šatu. V přechodné době, na jaře a na podzim, bývají různě strakaté.
Teď mám smíšené pocity. Toto krásné zvířátko baští hlavně myši, což vůbec nevadí, ba naopak, ale to, že by nám mohla podávit slepice, mně děsí. Tak teď babo raď. Přestěhovat se nenechá, polapit také ne. Možná by pomohlo nějaké plašidlo, které by ji přimělo, aby se odstěhovala sama.Ale jaký kalibr by to musel být, když náš lovecký pes Yorga s ní ani nehne. A to strká ten svůj čumák do každé díry, zvlášť kolem kurníku. Jenže, když se i nakrásně odstěhuje, kde je napsáno, že si k nám nepřiběhne vybrat slepici ? Jak vidíte, je to příběh s otevřeným koncem...
Yorga objevila doupě lasičky a vytrvale u něho číhá. To jsem zvědavá, jak to bude pokračovat...
