To bude krásná kalamitka

Od noci padá sníh. Docela hustě a tak si říkám, že by z toho mohla být pěkná kalamita. Nahoře nad dědinou pěkně fouká, vidím to z okna naproti na vyvýšeném kopci, jak se stromy klátí ve větru. Silnice bude určitě zasypaná. Silničáři mají nejspíš pilno s údržbou, protože traktor s radlicí tudy projel teprve něco po deváté hodině. Možné je, že jsem nějaký průjezd zaspala. Kupodivu mám teď docela dobré spaní. Sice třikrát za noc musím tam, kam i císař pán chodil pěšky, ale zase rychle usnu a natvrdo.Snad jsem to nezakřikla.

Došel nám chleba tak chcačky nechcačky, bude muset manžel vyjet do obchodu a když to nepůjde, upeču chleba doma. Mám zaděláno na buchty. Budou k obědu buchtičky se šodó a pokusím se uplést vánočku ze šesti pramenů, abych si to během roku natrénovala na příští Vánoce. Budu ji plést podle videa, tak doufám, že se povede. Ta prý se určitě nerozjíždí, tak uvidíme.

Je 11.19. hodin a přestalo sněžit. Vítr foukat nepřestal, takže z polí to bude nafuněné na silnici. Kdoví, jestli to bude směrem na Protivanov průjezdné....Už je i posoleno, (11.31. hod.), tak to asi průjezdné bude.

Báseň stařenky

Nezačínám v tomto novém roce právě optimisticky, ale nemůžu jinak. Tato báseň mně přišla mailem a vzala mě u srdce. Snad proto, že už taky nejsem nejmladší...

Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Personál nemocnice ji nalezl mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.

Báseň stařenky

Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,

řekněte, koho to před sebou vidíte.

Ach ano, je to jen ubohá stařena

s divnýma očima a napůl šílená.

Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,

nevnímá, když po ní něco se žádá,

o světě neví, jen přidělává práci,

boty a punčochy napořád ztrácí.

Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,

už potřebuje však krmit a přebalovat.

Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?

Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.

Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,

než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.

Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let

s bratry a sestrami slád život jako med.

Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,

dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.

V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,

co skládala svůj slib za bílou kyticí.

A když mi bylo pár let po dvaceti,

já chtěla šťastný domov pro své děti.

Pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,

jak rostly, už mohli jsme uzlovat popaměti.

A je mi čtyřicet, synové odchází,

jenom můj věrný muž pořád mě provází.

Padesátka přišla, ale s ní další malí,

co u mě na klíně si jak ti první hráli.

Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,

mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.

Život jde dál, mé děti mají vrásky

a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.

Příroda krutá je, i když byl život krásný,

na stará kolena nadělá z nás všech blázny.

Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,

kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.

Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije

a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.

Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,

vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.

Málo bylo těch let a netáhla se líně,

já smířila se s tím, že všechno jednou mine.

Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,

neuvidíte seschlou stařenu... Teď už - MĚ uvidíte!

Tento text by se měl stát povinným studijnim materiálem pro veškerý zdravotnicky personál !!!

I některé rodiny !!!

Nový rok je za dveřmi

Vánoce jsou minulostí a čeká nás poslední den v roce, který je spojen s bujarými oslavami. Mě se to netýká, protože alkohol mně nic neříká, do šantánu nechodíme a TV programy nestojí za nic. Takže pro nás den jako každý jiný. Uděláme si něco na zub, nejspíš tataráček s topinkami, o půlnoci si připijeme bublinkami a tím starý rok hodíme za hlavu. Já na něj nebudu mít dobré vzpomínky, protože mě od jara provázely zdravotní potíže a táhnou se do teď. Proto se upínám k nadcházejícímu roku s nadějí, že bude trochu lepší. Velké změny nelze očekávat, ale stačí jen malinko, aby ubylo starostí, zdraví se aspoň nehoršilo, když už lepší být nemůže. Na to jsem včera uháčkovala jednoho anděla, jako symbol ochrany vyšší moci nejen mé rodiny, ale i Vás všech, kteří jste se stali mými blízkými prostřednictvím mého blogu. Přeji Vám do nového roku jen to nejlepší co si můžete přát a hlavně zdraví, protože to se koupit nedá. Mým největším přáním je, abychom se tady ve zdraví mohli ještě dlouho potkávat.

Finiš před Štědrým dnem

Na dnešek jsem si naplánovala pečení vánoček. Proto, že jich peču víc než jednu, zadělala jsem si těsto z kila mouky. Dvě z našich vnoučat nejí hrozinky, tak dvě vánočky jsou bez nich. Ostatní jsou tak, jak mají být. Jednu jsem dala do formy, tak se nedá nic pokazit, ostatní jsem upletla a tam je to sázka do loterie, aby se nerozjely. Pro jistotu do nich zapichuji špejle, ale i tak se může stát, že se rozjedou.

Ta poslední a největší je ještě v troubě, ale tady to dopadlo dobře. Napravo je z formy další dvě pletené. Ta nalevo se potvůrka chtěla rozjet, ale nestihla to.

Ovšem ta poslední se přece jen rozjela, ale hlavně, že "nespadla". Jsem spokojená. Ráno už bude jedna nakrojena ke snídani. I za cenu, že neuvidím zlaté prasátko.

A nakonec bílkový chlebíček ze zbylých bílků

Přeji Vám, aby se vánočky povedly, pokud ovšem pečete a v klidu jste prožili Štědrý večer.

Přání pro všechny

Pečeme nebo kupujeme upečené?

Na Novinkách jsem si přečetla, že Češi nepečou, raději si cukroví koupí. Ženy prý dnes na pečení nemají čas. Musí chodit do práce, mají starost o domácnost o děti atd. To se mnou trochu hnulo. Copak my jsme na tom byly jinak? Do práce jsme taky chodily, děti jsme taky vychovaly i o domácnost jsme pečovaly. Přesto všechno jsme na Vánoce pekly. Možná jsme si u toho zabrblaly, byly zchvácené úklidem a přípravami, ale nakonec nám byla odměnou spokojenost rodiny pod vánočním stromkem. Neřekla bych, že je to nedostatek času, ale spíš lenost nebo pohodlnost. Dnešní doba nabádá, nejezte sladké, je to nezdravé, ale takových poblblých názorů na stravování už jsme zažily, aspoň naše generace tolik, že já už jsem opatrná a zastávám názor, že pokud se jí vše s mírou, nemůže to ublížit. Vzpomeňte jen na spojení vajec s cholesterolem. Dnes se setkáme s tím, že to není tak zlé, jak nám lili do hlavy a podobné je to s živočišnými tuky a rostlinými oleji. Nezlobte se na mě, ale chuť řízku z krkovičky usmaženého na sádle se s tím usmaženým na oleji nedá srovnat. Takových příkladů bych mohla uvést mnohem víc ale k čemu by to bylo. Každý si na dnešní trendy ve stravování může udělat svůj názor. Já ten svůj nikomu nevnucuji ale rozhodně si nemyslím, že naši předkové byli hloupí. Tam, kde chovali čuníka, měli krávu v chlívku, slepice na dvorku, nic jiného neznali. Brambory si vypěstovali na poli, později na záhumenku, zelí naložili do škopku a to všechno byla hlavní část jídelníčku. Chleba se namazal sádlem nebo máslem, nekupovaly se salámy a podobné šmakulády a byli zdravější než jsme my dnes.V tom je možná zakopaný ten pes. Dnes se nám nabízí spousta potravin nacpaných éčky a kdoví čím. Možná se mnou budete polemizovat. Já se tomu nebráním, nejsem výživový poradce ani nemám hluboké znalosti o tom, jak by měl správný jídelníček vypadat. Vystačím si se selským rozumem. U nás doma jsme na doporučení lékařů smažili na oleji, protože tatínek měl angínu pectoris. Na infarkt stejně zemřel v nedožitých šedesáti letech a já i maminka jsme měly problémy se žlučníkem, olej neolej. U rodičů manžela se vařilo tím druhým způsobem. Smažilo se na sádle, vajíčka se jedla bez omezení a nikdy jsem neslyšela, že mají zvýšený cholesterol nebo cukrovku a další dnes velmi časté choroby. Možná proto, že jim to doktoři nekontrolovali.Nicméně zemřeli po osmdesátce. Tak teď babo raď. Ale to už jsem sklouzla od toho jestli pečeme nebo nepečeme trochu někam jinam.

Pomalu končím s pečením

To jsem si myslela ještě před hodinou, ale nevím, nevím. Manžel ujídá a tak se obávám, že to nebude stačit. Ještěže jsme tady sami dva. Kdyby těch ujídačů bylo víc, tak peču až do Štědrého dne. Florentinky jsou v krabici, Sněhové koule taky a dnes přibyly Bounty koule. Těsně před svátky slepím ořechy a rohlíčky krémem a dozdobím čokoládou. Mám cukání udělat ještě ořechové hromádky nebo jetelíčky, protože zbyly bílky a ořechů mám taky dost. Záleží to na tom, jak moc toho manžel ují a jak moc se mně bude chtít a záda dovolí.