Po covidu a následně zánětu žil, jsem se probrala k životu a opět jsem začala mít zájem, podělit se s Vámi o něco z našeho venkovského života. Před časem jsem psala o tom, jak jsme se dostali k chovu křepelek. Pro ty z vás, co to nečetli, jen v kostce shrnu. Od sousedova syna jsme dostali pět křepelek, o které se měly starat jejich děti. Ty to brzy přestalo bavit a tak přivezl křepelky k nám. Dlouho nesnášely a pak vždy jen jedno vajíčko. Poradila jsem se tedy se svým chovatelským guru Markem a ten naznal, že je tam jen jedna samička. Rozhodila jsem sítě na internetu a našla paní, která se chovem křepelek zabývá a zakoupili jsme od ní posledních 17 slepiček.
Byl to dobrý počin, protože křepelky už snášejí o stošest a manžel z nich má ohromnou radost. Jak jsou křepelčí vajíčka pro zdraví člověka důležitá se dá najít na internetu. Pokud Vás to zajímá, tady je odkaz.
A ještě jeden.
Vajíčka jsme už mnohokrát použili na zdobení obložených chlebíčků, dělala jsem volská oka, tedy spíš očička, protože jsou opravdu malá. Chystám se z nich vyrobit nakládanou pochoutku ve sladkokyselém nálevu. Až je vyrobím, pochlubím se. Zatím je to jen plán, ale uskutečním ho co nejdřív. Vajíček mám dost. Minimálně 15 denně, ale někdy i 17. Jsou to holky šikulky. Na obrázku jsou ta "očíčka" vedle slepičího volského oka. To jen pro názornost. Křepelčím vajíčkům se taky říká, elixír života.
A toto je část slepiček, které se teď starají o to, abychom byli zdraví.
A ještě přidám pohled na zasněženou dědinu. Je to pro oko nádhera, ale pro mě přes okno. Jen Sára sníh miluje. Včera se vrátila z procházky mokrá jak kaňa.



















