Háčkovaná dečka

Už asi před měsícem jsem dokončila tuto dečku, která má průměr 58 cm a je uháčkovaná ze Sněhurky. Na blog jsem ji nedala, protože jsem zápasila s vypůjčeným fotoaparátem. Vyfotit nebyl problém, ale stáhnout do počítače problém byl. Když konečně přijela vnučka a vše své natvrdlé babičce polopaticky vysvětlila, opět se zde budou objevovat čerstvé fotografie. Předlohu na tuto dečku vlastním, takže v případě zájmu ráda zašlu.

Pochoutkový salát

Mám za sebou několik hektických dnů, ve kterých jsem pekla, vařila a připravovala malé posezení s velkou rodinou u příležitosti manželových narozenin. Nebyly kulaté, ale jsou vždy příležitostí setkat se s rodinami manželových sourozenců a také s přáteli. Mám spoustu osvědčených receptů, ale protože mám ráda změnu, nahlédla jsem i na www.vareni.cz , kam chodím pro inspiraci. A našla jsem recept na salát, který je vhodný nejen na obložené chlebíčky. Je opravdu velmi dobrý a proto se s vámi o něj podělím.

Ingredience:

30 dkg dietního salámu
3 natvrdo uvařená vejce
10 dkg sterilované okurky
10 dkg cibule
1 menší konzerva hrášku
1 majolka
1 tatarka
sůl, pepř

Příprava:

Salám pokrájet na tenké nudličky, vejce a okurky postrouhat, cibuli nakrájet nadrobno. Vše smíchat, osolit, opepřit podle chuti. Z tohoto množství získáme 1 kg salátu.

zdroj:www.vareni.cz

Takový malý obchůdek

Brněnská čtvrt Husovice měla ještě v padesátých letech minulého století takovou malou kuriozitu. Maličký obchůdek o rozměrech možná 2x3m. Obchůdek byl v domě, který svým průčelím nahlížel do křižovatky ulic Vranovská - Jugoslávská a majitelem tohoto obchůdku byl pan Pařík. Vlastnil ho ještě dávno před II. světovou válkou. Pamatuje si ho i můj o devatenáct let starší bratr. V jeho obchodě se našlo všechno na co si jen vzpomenete a co jen trochu zavánělo papírem. Kolem tří stěn byly regály naplněné vším možným. Regály zabíraly větší část prostoru, takže před pultem byl prostor tak asi necelý metr. Tentýž prostor měl pan Pařík za pultem. On to byl takový malý, drobný človíček,v černém klotovém plášti, který ani větší obchod nepotřeboval. Jako dítě jsem tam moc ráda chodila. Prodával mimo veškerých papírnických a školních potřeb, krepového papíru, škrabošek a masek na maškarní bály a malovaných papírových andělíčků na perníky také něco, co z jeho obchodu dělalo tajemný prostor. Jako dítě mně atmosféra tohoto obchůdku uchvacovala. Nejčastěji jsem tam chodila pro kočku v pytli. To byla malá rulička tvrdšího papíru, omotaná ještě hedvábným papírem, který zajišťoval, že obsah ruličky nevypadl. Uvnitř totiž bylo překvapení. Prstýnek, korálky, píšťalka nebo nějaká jiná drobnost. A to vše za jednu korunu. Nešlo jen o to, co tam dítě našlo, ale o to napětí, když se štěstíčko vybíralo z krabice a následně rozbalovalo. Prostě to byl takový obchůdek s duší. Jako dítě jsem nevnímala, za jakých okolností byl obchůdek najednou uzavřen. Jestli to bylo z důvodu, že pan Pařík už byl starý, nebo nemocný a nebo mu jen jeho živnost znárodnili. Nevím. Ale každopádně s obchůdkem zmizelo i to kouzlo. Dům se stal rázem obyčejným domem, jakých bylo na tisíc. Stejně bylo zajímavé, že se pan Pařík uživil se svým malým krámkem, když na druhé straně ulice byla velká moderní prodejna NARPA. To byla silná konkurence, ale bohužel, už neměla to tajemné kouzlo...

Taneční hodiny

Když jsem chodila do tanečních, psal se rok 1962.Co se tehdy hrálo k tanci ? Utkvěla mi v pamněti píseň Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra - Naraž si bouřku, ještě více do čela ... Tuto písničku jsem nenašla, ale našla jsem jinou, která se tehdy také hodně hrála.

A tohle je fotka, která byla pořízena na prodloužené. Mladík, do kterého jsem zavěšená byl můj tanečník, se kterým jsem protancovala všechny hodiny tance. Byl to kluk z vesnice a do tanečních vůbec chodit nemusel. Uměl tančit dávno před začátkem tanečních. Tancovalo se mi s ním báječně a nebýt toho, že v tu dobu jsem už byla poloviční sirotek a maminka měla co dělat, aby vůbec vyšla se svým platem, byla bych se tanci věnovala dál. Zcela jsem mu propadla a dala bych za tanec i život. Abychom pokračovali a chodili po soutěžích, bylo přání hlavně našich tanečních mistrů, manželů Jančových. Šaty v kterých se tehdy tančily soutěže by mi maminka pořídit nedokázala. Cena takových šatů byla pro nás nepředstavitelná a na ní ztroskotaly veškeré mé taneční ambice. Ale nevadí, zbyly aspoň ty vzpomínky...

Kdyby nebylo maminčiny kamarádky, která byla šikovná a ušila mi všechny šaty do tanečních, neměla bych na sobě ani to, co mám na téhle fotce. I tyhle šaty byly jejím dílem, včetně spodničky, která musela být do tuha naškrobená, aby byla sukně správně tvarovaná. To byla taková krásná móda. Děvčata tehdy chodila většinou v šatech a to nejen do tanečních. Kalhoty se nosily opravdu jen na sport.

A hrál se taky Rock 'N' Roll ... ovšem v tanečních se neučil. To nebyla ta "správná hudba" vhodná pro tehdejší mládež. Nás učili klasiku, Polku, Valčík, Waltz, Tango, Sloufox, a z latinských tanců pak Sambu, Cha chu, Rumbu a Jive . A protože to byla i dost upjatá doba, každá dívka měla do tanečních svůj doprovod tzv. gardedámu. Se mnou chodila maminka. Prodloužená byla událostí, které se zúčastňovali i další členové rodiny.Tehdy bylo nepředstavitelné nechodit do tanečních. Byla to společenská událost a jedna z mála možností, jak se mladá dívka dostala do společnosti. Diskotéky nebyly, jen odpolední čaje, kde se tancovalo a neexistovalo nevázané veselí. Všechno bylo bez alkoholu a v mezích slušnosti. Myslím, že dnešní mládež by se pěkně nudila. Nebo se mýlím?

Cha cha

Jive

Máte také své vzpomínky na taneční? Pokud ano a chcete se o ně podělit, napište je do komentáře.

Má to za sebou

Už ho znáte. Řeč bude o našem zběsilém kohoutovi, který na mně už několikrát vystartoval. Vyhrožování ani klacek v ruce na něho neplatily. Už jsem o tom žebrákovi jednou psala. To, že až do dnešního dne měl svého zastánce v mém manželovi, jsem taky psala. Dnes se ale situace vyhrotila. Když jsem dřív otvírala kurník, vždycky vyběhly nejdřív slepice. S tím, že dnes bude první kohout, jsem tedy nepočítala a protože jsem k němu byla otočená bokem, využil situace a skočil mě na kotník. Drápem nebo zobákem, to nevím, mě ťafl. Všechno se odehrálo tak rychle, že jsem stačila jen leknutím vykřiknout a vzápětí jsem popadla lopatu opřenou o kurník a ohnala se po něm, ale byl potvora rychlejší a zdrhl. To byla poslední kapka a tak manžel dostal ultimatum. Buď kohouta připraví na polívku, nebo nebudu chodit ke slepicím. Kupodivu to šlo ráz na ráz. Manžel ani neprotestoval. Jen suše poznamenal: "Nachystej nůž a kastról". Tak to jsem udělala rychle a s radostí. Ve chvilce bylo po kohoutovi. V neděli bude dobrá polívka a ta mě teda bude chutnat. A do baráku už žádný kokrháč nesmí , kdyby byl sebekrásnější. Holky slepičí sice chvíli protestovaly a možná i truchlily, ale ony si zvyknou. Aspoň nebudou kvůli jeho sexuálním choutkám opelichaný.

Rozcestník

Důležité upozornění

Od vás a pro vás

Než je přejde mráz

Už jen na fotkách zůstalo pár kytiček. Begónie těsně před ostříháním a uklizením do sklepa, něco málo ještě na skalce, pavoučí síť upředená na květináči s fuchsiemi a opožděná včelka na afrikánu. U nás už přicházejí ranní mrazíky a tak už bylo na čase všechno uklidit. Zahrádka už je posmutnělá, ptáčci už chodí okukovat krmítko, jestli tam náhodou něco nenajdou a když tam nic není, vrhnou se ke kurníku a šlohnou něco slepicím. Pomaloučku se vkrádá zima a chlad. V našem kraji přicházívá kolem 24.října.

Uklizeni jsou i všichni moji "trpaslíci" včetně nejnovějšího přírustku, víly Amálky.