Každý má sněhovou čepici

Ráno v sedm hodin zamračeno a všude bílo. V noci zase padal sníh. Na krajině leží bílá peřina. Jen Yorga v ní nechala za sebou stopy, když se byla vyvenčit. Dopoledne se střídala modrá obloha se sněžením. Kolem poledne už krásně svítilo sluníčko a teď už je zase zamračeno a padá sníh. Fouká do toho vítr. Čekám návštěvu a trochu trnu, jestli se sem vůbec dostanou. Nahoře na kopci to řádně vyfukuje a určitě tam budou závěje. Silničáři tady byli jen ráno. No uvidíme....

Nasněžilo

Když dnes dopoledne začalo chumelit, popadla jsem foťák a mazala jsem to vyfotit. Padaly velké vločky a tak jsem si říkala, že je zachytím. No není to až tak patrné. Nebýt Yorgy, tak by jste mi ani nevěřili, že padá.

Napadlo dost.Ale sáňkovat se ještě nebude.

Je devatenáct hodin a stále sněží...

Vůbec netuším, jak jsem to mohla bez stativu takhle vyfotit.

Zapečená zelenina

Manžel si vymyslel k obědu francouzské brambory. Já jsem chtěla něco lehčího, a tak abych nemusela vařit nadvakrát, dala jsem vše do jedné zapékací mísy. Do manželovy půky vše, co patří do francouzských brambor a do své půlky toto:

Ingredience:

2 uvařené a oloupané brambory

1/4 balení francouzské zeleniny od Femily Frost

můžete nahradit jakoukoli jinou zeleninou, která vám chutná

1/2 kelímku Mozzarella třešničky

1 celé vejce

5 dkg Nivy

trochu smetany

sůl

Postup:

Do máslem lehce vymazané zapékací mísy jsem na dno dala na kolečka nakrájené brambory, které jsem mírně osolila. Na vrstvu brambor jsem nakladla zmrazenou zeleninu a na ni jsem dala na poloviny rozkrájené třešničky Mozzarelly.Opět jsem vrstvu lehce posolila. Poslední vrstvou bylo pár koleček brambor. Mísu jsem dala do rozehřáté trouby a připravila jsem si rozšlehané vejce s trochou smetany a nastrouhala jsem si kousek Nivy. Na prohřátou zeleninu jsem nalila vejce a nasypala nastrouhanou Nivu. Znovu jsem to dala do trouby a nechala dál zapékat, dokud se neudělala z Nivy krustička. Musím říct, že to byla dobrůtka.

Tento recept jsem uveřejnila hlavně pro Margitku, která volá po méně kalorických jídlech. I když nevím, jestli je to až tak dietní oběd. Aby to bylo super dietní, mísa by měla být vymazaná olejem, místo smetany mléko a sýry by tam asi neměly být vůbec. Jenže si nejsem jistá, jestli by to tak dobře chutnalo.

První letošní sníh

Probuzení do dnešního rána bylo ve znamení opravdové zimy. Letmý pohled z okna poskytoval výhled na zasněženou krajinu. Zatím sice nic moc, možná jen centimetr, nebo dva, ale pro iluzi nefalšované zimy to úplně stačí.

Pohled na oblohu sliboval další sníh, ale za chvíli už to vypadalo úplně jinak. Než jsem přišla od slepic, abych znovu vzala foťák do ruky, obloha už naznačovala něco jiného.

A to je realita všedního dne, jedou si pro sousedku, která se špatně pohybuje a tak ji zase na chvíli dají v nemocnici dohromady.

I toto je realita všedního dne. Moje chabá, leč zdravá snídaně. V tuto roční dobu by to spíš chtělo chleba a kus uzeného bůčku, nebo aspoň jitrnici, zvlášť po zabíjačce, ale vykládejte to doktorům. Tak hurá se nadlábnout ! Mezi náma, vypadá to, jako by to už jednou někdo pozřel, že?

Výročí

Hanka, která chodí na můj blog a je dopisovatelkou rubriky "Okénko do světa" mi v návštěvní knize připomněla, že už mám blog celé dva roky. Je to tak, svůj blog jsem založila 6.11.2006, tak trochu, jako truc mým vnoučatům, která mi stránky slibovala a stále nedělala. Chtěla jsem tehdy své stránky věnovat hlavně svým ručním pracem a štěňátkům naši fenky bígla.

Když se stále nic nedělo, začala jsem jen tak brouzdat po netu a narazila jsem na blog www.babča.blog.cz . Tam jsem nějaký čas chodila pravidelně a když jsem zjistila, že autorka těchto stránek už taky nemá patnáct let řekla jsem si, že si své stránky snad taky dokážu stvořit sama. Nějaké povědomí o práci s počítačem jsem měla a tak jsem se do toho vrhla po hlavě. Tápala jsem, ale tvořila. Zpočátku to nebylo nic moc. Moje první záhlaví nakonec stvořil můj nejmladší vnuk, který se nademnou ustrnul. Vypadalo takhle:

Mělo odrážet veškeré mé koníčky a myslím, že to se mu povedlo. Časem jsem přišla na to, jak je možné s obrázky pracovat a vystřídala jsem několik vzhledů, které jsem si už dělala sama.

V poslední době jsem se tzv. "usadila" a vystačím si s tímto vzhledem , který upravuji jen v záhlaví a to, podle ročních období. To ale neznamená, že to tak zůstane navždy. I obsahově se můj blog vyvíjí. Přibyla spousta rubrik a přibylo také mnoho vážených návštěvníků. Návštěvnost se zvyšovala postupně a ustálila se v průměru na třech stech návštěvníků denně. Z toho mám velkou radost a děkuji všem, kteří se sem vracejí. Je to pro mně takový hnací motor a vím, že se stránkám nevěnuji marně. Je sice pravda, že blog tvořím ráda a dělala bych ho asi i kdybych takovou návštěvnost neměla. Je to takové mé čtvrté dítě, které si hýčkám a opečovávám s láskou. První mé dvě děti jsou moji dva synové, kteří už péči nepotřebují, co dím, ani o ni nestojí. Třetí dítě je Yorga, můj pes.

Během dvou let strávených tvorbou blogu se také rozšiřoval seznam stránek, na které ráda chodím a s jejichž autorkami jsem neustále v kontaktu. Jedna z nich je Petra, která mi svým komentářem připomněla, že i já jsem měla mezi již zkušenými blogerkami své poradkyně. Byla to babča, Arielka a Natka. Natka mi například poradila, jak vkládat na blog hudbu. Musím zmínit také Berušku a Nenu. Bez jejich obrázků by můj blog nevypadal tak, jak vypadá. Při této příležitosti jim všem děkuji za užitečné rady. Závěrem doufám, že vás, čtenáře, tady nezačnu nudit a zachovám si vaši přízeň i v budoucnu. Postarší blogerka Jitka

"Špica ledi"

Dnes jsem si s mužem udělala výlet do Prostějova. Potřebovali jsme vyřídit něco na katastru nemovitostí a já jsem byla rozhodnutá koupit si nějaký krátký kabát ke kalhotům. Tak kde jinde, než ve městě hader. První prodejna na kterou jsem narazila byla Modena. Za výlohou kabáty a další, moc pěkné věci. Celá natěšená jsem se vrhla ke dveřím, ale ouha na nich visel pořádný zámek a na ceduli napsáno, že otevřeno je Po-Pá 10 - 18hod. Tak jsem otráveně odkráčela dál, směrem k náměstí s nadějí, že tam na nějaký obchod s oděvy narazím. Bylo teprve půl deváté a tak jsem nechtěla postávat u Modeny až do 10 hodin. V ulici k náměstí jsem viděla, jak je zvykem u vietnamských prodejců textilu, ve forhauzu viset typické kabátky z mikrovlákna. Vzhledem k tomu, že kabát potřebuji, vešla jsem dovnitř a nalezla malý obchůdek, ve kterém neprodával Vietnamec, ale vysoký chlapík středního věku a velice ochotně se zeptal, co potřebuji. S ohledem na svoji postavu, jsem nedoufala, že bude mít kabát právě v mé velikosti. Odvětila jsem, že se jdu podívat jestli má kabátek co mu visí před obchodem taky na velký holky. Jaké bylo mé překvapení, když se usmál a řekl " ale něco tady bude" a přifrčel s kabátkem v pěkné petrplejové barvě, s odepínací kapucí i na zip odepínací teplou vložkou. To ale nebylo všechno. Dvorně mě pomohl z mého kabátu a pomohl mě do toho nového. Kabát mi padl a lidová cena 990 Kč rozhodla.Vždyť kabát můžu nosit jak v zimě, tak na jaře a na podzim. No nekupte to! Celou transakci jsme provedli snad v pěti minutách. Takové nakupování mám ráda. Frk, frk a je nakoupeno. Mám pro Prostějov slabost. Vždycky jsem tam ráda nakupovala a odedneška budu chodit rovnou do toho malého obchůdku. Když jsem odcházela, prodávající na mně ještě ve dveřích zavolal " a když budete potřebovat něco většího, s důvěrou se obraťte, já tu vždycky něco mám". No není to milé v dnešní době, kdy jsou lidi nervózní a nemají jeden pro druhého pražádné pochopení ? Zdá se, že "hanáce só opravdu špica ledi", jak kdysi na plese Zbrojovky Brno řekl jeden fotbalista, který pocházel odněkud z prostějovska.

 

Svítání

Dobré ráno všem, kteří sem dnes zabrousí hned poránu. Včera bych tohle nevyfotila, protože bylo zataženo a mlha. Dnes, ač je sv. Martina a ten by správně, podle pranostik měl přijet na bílém koni, tomu nic nenasvědčuje. Když jsem fotila bylo sice čerstvo, ale jasno a na východě to vypadá tak, že bude i slunečno. Tohle je foceno hned po sedmé hodině ranní.

Náš krasavec , zatím lidumil vyvedl svůj harém do zahrady. Chvíli jsem ho pozorovala, abych zjistila jak to s ním je. Jestli se nám z něho nevyklube opět kohout zabiják. Zatím to vypadá, že ne, zdálo se, že jsem mu úplně lhostejná. Ale bude to pro změnu asi sobec. Místo aby svolával slepice, když něco najde, naopak , když najdou něco ony, cpe se jak nevázaný a slípky rozhání. Je nějakej divnej. To ten předchozí byl sice agresor na vše lidské, ale slípky k zobání svolával.

Kohout má moc pěkné zbarvení a k těm našim slepicím se hodí. Když teď píšu o tom našem kohoutovi, musím zmínit jednu příhodu ze sousedství, která mě vytanula na mysl. Naše dvě sousedky měly každá hejno slepic a ke každému hejnu také kohouta. Jedny slepice chodily volně po dědině a ty druhé byly za plotem, ale měly takový malý průlez, aby eventuelně, když se jim zachce, mohly taky na dědinu. Sousedka těch prvních slepic vynesla před dům nějaké zbytky a těm svým slípkám je nasypala do krmítka. Jen se za ní zavřely dveře kohout druhé sousedky vyběhl průlezem ke krmítku se zbytky a už držel v zobáku kus brambory a mazal přes silnici zase průlezem ke svým slepicím a tam bramboru upustil. Hned zase mazal zpátky a ukradl další kus něčeho z krmítka cizích slepic. To se ještě několikrát opakovalo, tak dlouho, než bylo krmítko prázdné. Zajímavé bylo to, že ten druhý kohout neprotestoval, jen udiveně zíral. Ostatně stejně jako já, která jsem to pobaveně pozorovala. Dnes, kdy naší obcí projíždějí houfy cyklistů, by slepice takhle volně pobíhat nemohly. To by byla pěkná kalamita. Ze slípek by lítalo peří a kdo ví, co by lítalo z cyklistů.