Tradice se mají udržovat a v naší malé obci se tato tradice před několika lety oživila a dodnes se udržuje. Velkou zásluhu na tom mají chalupáři. Bez nich by tady chcípl pes. Mužská část postaví májku a na hřišti připraví hranici. Čarodějnice obletí všechny chalupy co jich tady je, vymetou košťaty všechny kouty a připijí si s domácími na zdraví. Potom už nastává rej kolem ohně, pečou se špekáčky, pivo teče proudem a nějaká ta štamprlička slivovičky se taky vypije. Počasí bylo ekcelentní , to letos opravdu vyšlo na jedničku. Já jsem ani nelítala, ani jsem se nezúčastila reje kolem ohně. Přijely k nám děti a protože návštěva byla předem avizovaná, tak jsem naložila maso na grilování a po průletu krasavic jsme zasedli na dvorku a grilovali jsme. Velice opatrně, protože je sucho a pofukoval vítr. Všechno dobře dopadlo a tak vám teď můžu podat malou obrazovou reportáž.
Sluníčko dělalo divy, během jednoho dne snad všechno rozkvetlo.
.
I Sára si užívala krásného slunného dne a vyhřívala si kosti na balkoně.
A teď to hlavní, roj čarodějnic, který se na svých košťatech usadil před naším domem.
Uznejte, že jsou jedna hezčí než druhá.
A tady už vytáhly hospodáře se slivovicí.
Děvčata sice vyhrožovala, že jsou to poslední čarodějnice, ale já tomu moc nevěřím. Za tu legraci, co si užijí trocha toho starání stojí.
Musím se přiznat, že i když u nás včera foukal studený vítr a já jsem vyběhla z domu jen polehku, v tenkém svetru, bez ponožek, ale s foťákem, vydržela jsem v té zimě půl hodiny pozorovat malá kůzlata, jak poskakují kolem svých matek. Jedna z koz měla jedno kůzle a ta druhá dvě. Kozlíka a kozu. Kozlík je ten černý. Byla to podívaná pro bohy. Obzvlášť ta kozička - jedináček byla veselá a tak skotačila, že jsem pozorováním jejích kousků načerpala energii i já. Tak, jako ta kůzlata už bych sice poskakovat nedokázala, 
ale odcházela jsem domů svižným krokem a s veselou myslí (možná za to mohla zima a já si jen namlouvám, že to způsobila kůzlata). Přesto, že tráva u nás zatím moc nenarostla, kůzlátka si svoje bříška nacpala k prasknutí a z ničeho nic se sebrala a i s matkami a ovečkou se ubírala k domovu. Nevím, kdo dal k návratu pokyn a jak, když nebylo slyšet žádné zamečení. Zvířátka odcházela z pastvy jako jeden muž. Na mém zážitku je vidět, jak málo stačí člověku, jako jsem já, ke štěstí. Hned jsem měla lepší náladu a včerejší dopolední splín byl tentam. Doufám, že mně to chvíli vydrží a dobrou náladu nepokazí veterinář, který přijde zkontrolovat naše včelstva, jestli se neprokáže nákaza včelím morem. To by byla rána největší, která by mě vrátila do depky na hodně dlouho. Držte nám palce.
