To co uvidíte na fotkách není naše, ale jednoho z našich sousedů. Škoda, líbilo by se mi mít takové rarášky v chlívku. Mám ráda kolem sebe zvířátka, protože ta neublíží ani pohledem, natož slovem. 
Musím se přiznat, že i když u nás včera foukal studený vítr a já jsem vyběhla z domu jen polehku, v tenkém svetru, bez ponožek, ale s foťákem, vydržela jsem v té zimě půl hodiny pozorovat malá kůzlata, jak poskakují kolem svých matek. Jedna z koz měla jedno kůzle a ta druhá dvě. Kozlíka a kozu. Kozlík je ten černý. Byla to podívaná pro bohy. Obzvlášť ta kozička - jedináček byla veselá a tak skotačila, že jsem pozorováním jejích kousků načerpala energii i já. Tak, jako ta kůzlata už bych sice poskakovat nedokázala, 
ale odcházela jsem domů svižným krokem a s veselou myslí (možná za to mohla zima a já si jen namlouvám, že to způsobila kůzlata). Přesto, že tráva u nás zatím moc nenarostla, kůzlátka si svoje bříška nacpala k prasknutí a z ničeho nic se sebrala a i s matkami a ovečkou se ubírala k domovu. Nevím, kdo dal k návratu pokyn a jak, když nebylo slyšet žádné zamečení. Zvířátka odcházela z pastvy jako jeden muž. Na mém zážitku je vidět, jak málo stačí člověku, jako jsem já, ke štěstí. Hned jsem měla lepší náladu a včerejší dopolední splín byl tentam. Doufám, že mně to chvíli vydrží a dobrou náladu nepokazí veterinář, který přijde zkontrolovat naše včelstva, jestli se neprokáže nákaza včelím morem. To by byla rána největší, která by mě vrátila do depky na hodně dlouho. Držte nám palce.
Musím se přiznat, že i když u nás včera foukal studený vítr a já jsem vyběhla z domu jen polehku, v tenkém svetru, bez ponožek, ale s foťákem, vydržela jsem v té zimě půl hodiny pozorovat malá kůzlata, jak poskakují kolem svých matek. Jedna z koz měla jedno kůzle a ta druhá dvě. Kozlíka a kozu. Kozlík je ten černý. Byla to podívaná pro bohy. Obzvlášť ta kozička - jedináček byla veselá a tak skotačila, že jsem pozorováním jejích kousků načerpala energii i já. Tak, jako ta kůzlata už bych sice poskakovat nedokázala, ale odcházela jsem domů svižným krokem a s veselou myslí (možná za to mohla zima a já si jen namlouvám, že to způsobila kůzlata). Přesto, že tráva u nás zatím moc nenarostla, kůzlátka si svoje bříška nacpala k prasknutí a z ničeho nic se sebrala a i s matkami a ovečkou se ubírala k domovu. Nevím, kdo dal k návratu pokyn a jak, když nebylo slyšet žádné zamečení. Zvířátka odcházela z pastvy jako jeden muž. Na mém zážitku je vidět, jak málo stačí člověku, jako jsem já, ke štěstí. Hned jsem měla lepší náladu a včerejší dopolední splín byl tentam. Doufám, že mně to chvíli vydrží a dobrou náladu nepokazí veterinář, který přijde zkontrolovat naše včelstva, jestli se neprokáže nákaza včelím morem. To by byla rána největší, která by mě vrátila do depky na hodně dlouho. Držte nám palce.
Snad i na vás zapůsobí tato drobotina podobně jako na mě.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Milí hosté,
jestliže nemáte účet na google, tak pro vložení komentáře zvolte možnost
"název/URL" (pouze kdo máte blog či webové stránky) nebo
"anonymní" (ostatní) - v tomto případě zanechte i svůj podpis, abych věděla, kdo byl na návštěvě.