Dědeček

Před časem jsem pojala myšlenku vytvořit rodokmen naší rodiny. Když jsem chodila do zaměstnání, nebylo na něco podobného ani pomyšlení. Je kolem toho spousta práce a to vyžaduje také spoustu času. Teď, když jsem v penzi, zdálo by se, že času mám dost ale opak je pravdou.Pokusila jsem se tedy nechat si některé věci vyhledat v archívech. Ne všechny archívy jsou na to zavedené a tak úspěch byl jen částečný.Někam bych musela zajet a pátrat sama. Tuto možnost jsem vzdala a tak teď srovnávám to, co jsem doposud nashromáždila. Jak procházím dokumenty a třídím fotografie, přišla mi na mysl vzpomínka na mého dědečka z maminčiny strany narozeného v roce 1868.Zemřel sice před více než padesáti lety ale dodnes si vybavuji jak mě hlídal na slunném dvoře svého domu, jak voněl tabákem z fajfky, kterou kouřil, na jeho bílou bradku, která byla kolem úst zbarvena do žluta. To ta fajfka! Stále ho vidím jak sedí na zápraží a pobafává si z ní. Někdy se mi zdálo, že ji spíš jen cumlá, jakoby ze zvyku. Nosíval bílé košile a tmavou vestičku i ve všední den. Měl zámečnickou dílnu, několik učňů a tovaryše. Dvůr jeho domu býval plný zemědělských strojů a dědeček byl mistr na slovo vzatý. S opravami za ním jezdili sedláci z celého širokého okolí.

Babičku znám jen z vyprávění. Zemřela ještě dřív, než jsem se já narodila.

Mám jen její fotografii, která je z posledních let jejího života Dědeček je na dochované fotografii ještě mladík.Dědeček zemřel v únoru 1953, mně bylo sedm let. Vzpomínám si, že jsme přijeli na jeho pohřeb den před jeho konáním. Teta, která se o dědečka starala, když dostal mozkovou mrtvici a bydlela s ním, než zemřel nás uložila do ložnice, kde spávali hosté. Jako dítě jsem tam nikdy nespala ráda. Byla to velká místnost s dvěma postelemi, za kterými na zdi visely gobelíny s tématikou loveckých výjevů. Stropy byly z tmavých dřevěných trámů a celá místnost působila velmi ponuře. Tu noc jsem se tam bála. Druhý den, si vzpomínám, že pro dědečkovu rakev přijel otevřený pohřební vůz, tažený dvěma černými koňmi. Koně měli na hlavách černé chocholy a černé klapky na očích. Pohřební průvod byl tak dlouhý, že jsem konec nedohlédla. Vzpomínka na dědečka je ale stále živá. Byl ko krásný dědeček.

Zatím jsem se nejdál dostala k roku 1793.