Střípky z cesty do Brna

Asi bych to ani nepsala, kdyby nebylo takové zajímavé příhody.Do Brna už jezdím od začátku února a to dvakrát v týdnu na rehabilitace.O tom už jsem hlášení podávala. Pokaždé, když se vracíme kolem čtrnácté hodiny, projíždíme Jedovnicemi a tam nad benzínovou pumpou je rozlehlé pole, oseté obilím. Několikrát jsem si všimla dvou velkých bílých ptáků a protože na čápy se mně zdálo, že je ještě brzo, napadly mě labutě. Pěkně si tam v té zeleni sedí jako přišité. Říkali jsme si s manželem, že by některá z nich mohla být zraněná a ta druhá s ní sedí ze solidarity a tak jsem zavolala na obecní úřad, jestli o těch ptácích něco neví, že bych zavolala na nějakou záchranou stanici, aby si pro ně přijeli. Dostalo se mně ujištění, že je to skutečně labutí pár a že jsou v naprostém pořádku. Ráno přiletí, celý den se tam pasou a před večerem zase odletí. Tak jsem se uklidnila a těším se, že možná vyvedou i mladé.

A teď ty střípky přímo z Brna. Odabsolvovala jsem další rehabilitaci. Měla jsem obavy, protože z té minulé jsem byla jak zbitej pes a bolelo mě i to, o čem jsem na svém těle neměla ani tušení. Prostě všechny kůstky řvaly. Do další rehabilitace to odeznělo a tak jsem se "těšila" na další bolístky. Po včerejšku zase bolí něco jiného, protože se zase něco jiného rozhýbávalo.

Došlo i na plánovanou návštěvu bratra a jeho rodiny. U kafíčka jsme si trochu zavzpomínali, ale u takového povídání čas rychle běží. Když jsem se podívala na hodiny, rázem byly tři a protože jsme byli od deváté hodiny na cestách a Sára byla doma sama už šest hodin, museli jsme zvednout kotvy. Ona to sice prospí, když odjedeme, ale přece jen se nám to zdálo dost dlouho, tak jsme spěchali. Cestou domů už od Kojálu poletoval sníh. U nás pak už dost hustě sněžilo.Dnes už po sněhu není ani památky. Od rána svítilo sluníčko, tak jsem se dala do převlékání pelíšků a dala jsem je pěkně vyvětrat na balkon. Byla jsem zvědavá, jestli to s těma svýma rukama zvládnu, ale povedlo se, už to mám za sebou. Cestou k bratrovi jsem vyfotila dvě dominanty. Jednu prastarou a jednu novodobou.Jistě obě poznáte.

Petrov focený z ulice Křenové a nekvalitně, protože z auta.

AZ Tower je svoji výškou 111 m nejvyšší budovou v Česku. Konečně má Brno něco, co nemá Praha a hlavně se to nedá přestěhovat, jako třeba Slovanská epopej od Alfonse Muchy.

Tak to byla cesta ze Židenic do Bohunic a teď už vjezd do tunelu v Kr.Poli směr Svitavy.

A toto už je u nás na zasněžené zahradě. Výlet je u konce.

A je tu ještě douška. Protože víkend je na krku a mého muže už zase honí mlsná, upekla jsem v krbovkách plíšek borůvkových muffin. Mám kliku, plíšek se do té malé trouby vejde.