Jak spím?

Včera jsem vám napsala kde spím a dnes se můžete dozvědět jak spím. Mám několik oblíbených míst. Někde spím, někde se uspávám a někde se jen tak povaluji.Tak například včera večer jsem zase řádila jako tyfus a pak jsem usnula na půl cesty.

Když se mi chce spát, jdu za paničkou, opřu se jí o kolena a ona už ví, že chci do náruče.Pak se uvelebím a usnu.

Nemám ráda, když si panička myslí, že už tvrdě spím a přenáší mě do pelíšku. To potom projevuji svoji nevoli mručením, protože u paničky se mi spí moc dobře.Ale nakonec v pelíšku stejně skončím.

Když panička sedí u počítače, lehnu si pod její židli. I tam někdy usnu, nebo se jen tak povaluji.

Kde spím?

Asi vás všechny hodně překvapím, ale do postele mě zatím nepustili. Panička říká, že jak si mě naučí, tak mě budou mít. Zatím vám ukážu svůj noční pelíšek.Mám ho vedle postele na které spí panička. Páneček moc nevěří, že se do jejich postele nedostanu. Říká paničce " jen počkej až si bude umět do postele vyskočit, budeš mít po výchově". Taky si to myslím, ale panička tvrdí, že vyhraje. No uvidíme... Taky zakázala abych dostala něco z jejich jídla. Když obcházím stůl při obědě, vždycky řeknou fuj! Já si myslím, že když jim to tak chutná tak to nemůže být fuj. Možná, že se mi to jednou podaří a přece ochutnám...

Panička o mně říká, že jsem učenlivá a šikovná. Vždycky, když se mi něco podaří a že se mi daří často, tak mě pochválí a dostanu pár granulek, které mi moc chutnají. Myslím, že mi jdou k duhu, protože pod skleník jsem ještě před pár dny vlezla a dnes už se tam nedostanu. To mě dovede pěkně vytočit. Zuřím. Kdyby jste mě slyšeli jak zuřím, už by jste neříkali jak jsem roztomilá. Umím hezky nadávat.

Musím si dát pozor, aby mi tam už žádná hračka nespadla.

Výlet do Brna

Dnes brzy ráno jsme odjeli do Brna a Sáru jsme vzali s sebou. Na zpáteční cestě jsme se stavili ve Vyškově na veterině, aby nám Sáru podruhé naočkovali a taky jsme koupili další krmení. Sára od minulé návštěvy přibrala 1,5 kg.Ale moc poznat to není.Kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych tomu. Protože jsme s manželem jeli na odběry krve, jeli jsme na lačno. Sára taky , ale ta proto, že v autě blinká. Pro jistotu jsme dali její přepravní bednu na zadní sedadlo auta a já jsem si sedla k ní. Myslela jsem si, že jí tam bude líp než vzadním prostoru kombíku. Asi bylo, jenže na blinkání stejně došlo, protože madam si v nestřeženém okamžiku dala namočenou pšenici pro slepice.V autě to na sebe nechcačky práskla. Ale pak už byla cesta bez problémů.V lékárně jsme koupili Kinedryl, tak příště ho vyzkoušíme. Musím pomalu zkoušet nechávat Sáru samotnou, abychom občas mohli odjet i bez ní. S Yorgou už to bylo prima, ta autem jezdit nechtěla a tak vždycky když viděla, že se chystáme k odjezdu, dělala, že tvrdě spí. Se Sárou nás čeká ještě dlouhá cesta, než z ní bude taková rozumná holka jako byla Yorga.

Příště o tom, kde spí Sára v noci.

Sára na pozorovatelně

Dnes byla docela klidná. Byla jsem s ní sama doma a tak jsme si chvilku hrály, když ji popadla kousací. Musím ji vždycky nějak zabavit nebo s ní jít ven. Jenže lilo celý den tak jsme šly jen tak na rychlo vykonat potřebu a šup domů. Peklo začalo až večer. Přišel švagr a Sáře se líbí jeho boty. Asi "voní" a jak se s ní o ně přetahoval, Sára řádila jak pominutá. Já jsem šla do sprchy a manžel to nezvládal. Tak rychle jsem ze sprchy nebyla venku jako teď. Vím, že švagr to se psy neumí. Plácnutí rukou je pro něho normální a dal by jí i tou botou. Takže jsem musela zasáhnout, když jsem nechtěla aby měl pes špatnou zkušenost. Tyátr skončil se švagrovým brzským odchodem. Jednak možná proto, že jsem řekla, že si budou fénovat vlasy, tak nebudou slyšet televizi a nebo už měl toho Sářina divočení dost. Sára si s klapnutím dveří okamžitě vynutila pochování a usnula mi na rameni jako špalek.

Tato fotka je ze včerejška, to ještě sem tam vylezlo sluníčko. Dnes jsem nefotila.Jednak bylo hnusně a já jsem neměla ani náladu. Zhoršil se mi zase ekzém na noze, se kterým se potýkám už rok. Pokud to natírám kortikosteroidy je to v pohodě. Jen to ukončím, znovu je to snad ještě horší. Musím s tím zase zítra na kožní. Už ztrácím naději, že se toho zbavím.Dnes to ještě ke všemu bolí, pálí, štípe jako čert. Kůže je napjatá k prasknutí, noha oteklá a můj lékař na dovolené. Vezme mě jiná paní doktorka. Jsem zvědavá, co na to řekne. Možná změna lékaře a jiný pohled na věc bude ku prospěchu. Doufám. Držte mi palce.

Všechny moje fuchsie a begónie

Mezi mé neoblíbenější květiny patří bezesporu fuchsie. Mám sice jen čtyři variety, ale už se mi je podařilo i namnožit, takže tam, kde mám polostín jsou všude fuchsie a nebo převislé begónie. Fuchsie už jsou v plném květu, ale begónie teprve začínají kvést, protože jsem je pozdě vytáhla ze sklepa a protože jsem do hlíny v truhlících přimíchala jako hnojivo rohovinu, Yorga mi je několikrát z truhlíků vyhrabala.Rohovina jí náramně chutnala. O to se prodloužila doba rašení a tedy i kvetení.

Tahle poslední fuchsie po zimě vypadala uboze. Myslela jsem, že ji nezachráním, ale povedlo se a začíná rozkvétat.

A teď pár begónií.

Jestli jsem potěšila vaše oko, tak jsem ráda. V tom podivném létě je každá kytička vzpruhou.

Sářina nová hračka

Sára dostala nejen tu krásnou deku, ale i krásnou hračku, která po několika hodinách vypadá jako stoletá. Míša tomu říká Gremlin a tak u toho zůstaneme, jelikož se nedá s určitostí říct co to vlastně je. Mělo to dvě ruce a dvě nohy spletené do copánků. Ty už jsou ty tam.Z tělíčka visí jen pár provázků. Čepice má pískací špičku, na což přišla Sára velice brzy, takže když ji to popadne, je to u nás jako na nádraží. To oné, nebo-li Gremlin má píšťalku taky v břiše, ale na tu se Sáře podaří zapískat jen velmi zřídka. Dnes Sára vyvedla takový kousek, že jsem zůstala jako opařená a nezmohla jsem se ani na to abych řekla fuj! Ale povedený kousek se podařil chvíli před tím i manželovi. Já se jednou zblázním. Tak nejdříve ten manžel, protože byl první.Byl u nás opravář na ledničku a když si odtahoval lednici, aby se mu lépe vyměňoval díl, který byl špatný, slyšela jsem z kuchyně ránu. Když jsem tam vlítla, chlapík už měl hlavu ve dřezu a vyplachoval si vodou oči, na zemi louže sladkokyselého nálevu. Můj muž totiž dal tři plastové sklenice se zbytkem nálevu na okurky právě nahoru na lednici. Tam nikomu nezavazely jelikož lednice byla do dneška nefunkční. Jedna z plastovek ale nebyla šroubovací, a tak víčko odskočilo a obsah se vylil na opravářovu hlavu, kalhoty a boty. No průser jako mraky. Pán byl ale velice slušný a řekl, že je to jeho chyba, že se měl podívat. Aby se to nepletlo, tak když jsme s manželem svorně vytírali kuchyň, nechali jsme otevřené dveře na zahradu, aby zem rychleji uschla. Toho samozřejmě využila Sára a frnkla do zahrady. Velice si oblíbila skalku a tak si v ní nehlídána zařádila.Vyrvala z květináče cibuli amarylisu i se zeminou a listy a vlítla s ní do své boudy v jídelně, protože je to hamoun a všechno si tam zašívá. Hlína byla samozřejmě všude i na té krásné nové dece, ze které jsme ji část ustřihli, aby měla pohodlíčko i v boudě.Byla jsem z toho tak vedle, že jsem nevzala do ruky ani foťák, abych to zdokumentovala.Dnešek byl prostě den blbec.

Trochu změny nepoškodí

Při procházení vašimi blogy jsem se zastavila také na blogu fotografující Jitky, http://jihei-innatura.blog.cz a tam jsem uviděla krásnou kočku. Vynořila se mi vzpomínka na jeden prodloužený víkend v Rakousku. Tehdy nás vzal kamarád se svojí manželkou do lázní Blumau. Nebylo to jediné zastavení v Rakousku. Cestou jsme také přespali na jednom statku. Bylo to tak před patnácti lety, kdy jsem měla velkou touhu zakoupit koně pro děti, aby měly veselejší pobyty na naší chalupě. To přespání mě mělo od toho nápadu odradit. Mělo být spojeno se vším, co ke koním patří a na dovršení toho záměru měla být noc přečkána v konírně na slámě.Jenže to chlapcům nevyšlo. Žádná stáj nebyla k mání a tak se mělo spát v seně nad chlévem s kravami. Pro případ, kdybych to neustála, byl zajištěn i komfortní pokoj. Jenže já jsem řekla, že kdyby to bylo v konírně, klidně tam přespím, ale s kravami nechci mít nic společného, ani seník. Ten večer byl nádherný, bylo teplo a my jsme seděli venku pod hvězdami s lahvinkou dobrého vína a probírali jsme život. Kolem nás pobíhalo několik koťátek, která jsem se pokoušela přivolat, abych si je mohla pohladit a pochovat. Jenže volání či, či, nějak nefungovalo. Koťata na nás nechápavě zírala a mě nenapadlo, že volání na kočku nemusí být mezinárodní. Ráno nám paní majitelka statku připravila výbornou snídani a já jsem se lámanou němčinou zeptala, jak u nich volají na kočky, že za námi žádná na zavolání nepřišla. Vše se vyjasnilo. Na rakouské kočičky se volá muci, muci. Bylo jasné, že se svým či,či jsem byla úplně vedle. Tak to jen tak pro změnu, aby jste tady nenacházeli stále jedno a to samé zvířátko. Pro ilustraci jsem použila starou fotografii kotěte naší sousedky.