Včelaření

Do naší zahrady přišli noví obyvatelé. Není to nikdo jiný, než včelky. Už dlouho jsme s manželem pozorovali, že je to něco, co tady chybí. Po všech peripetiích, které v poslední době včelaře potkaly bylo znát, že včel ubylo. Dřív to na jaře v korunách stromů jen hučelo. O chovu včel jsme uvažovali už dlouho, ale stále bylo něco "důležitějšího", nebyl čas a tak na milé včelky došlo až teď. Ne že by toho času bylo najednou víc, však to znáte, že důchodci nemají nikdy čas, ale v loni na podzim vedl manžel dlouhý rozhovor s jedním kamarádem, zkušeným včelařem. Slovo dalo slovo a letos už přešlo od slov k činům. Včelař se u nás jednoho dne zastavil a sdělil manželovi aby si opatřil dva úly, že má pro něj dva oddělky. Tak a teď už v tom lítáme. Já zatím jen okrajově, ale cítím, jak jsem do toho pomalu vtahována. Ne že bych byla proti, ale zatím to, co jsem si o chovu včel přečetla mi připadá velmi složité. Uvidím co z toho nakonec vyplyne a jak to budu zvládat. Včelky se u nás zatím zabydlují ale už o sobě dávají vědět. Kvetoucí dobromysl jim doslova učarovala a intenzivně ji navštěvují. Díky včelkám to tady zase žije. Občas tady sice bylo možné spatřit nějakého čmeláka, ale včelky jsou včelky. Tím nechci čmeláky nijak podceňovat, své si v zahradě taky vykonali a navíc jsou to zavalití sympaťáci. Naše Katka si o nich myslí své, protože loni dostala od jednoho za vyučenou. Zpanikařila, když si na ni sedl a on udělal jediné možné, bodl. Od čmeláka je bodnutí bolestivější než od včelky a tak Katka na čmeláky zanevřela. Doufám, že včelky vezme na milost.