Tvarohové koblihy

Dnes budu dělat tvarohové koblihy. V lednici mám ještě zbytek tvarohu, honí mě mlsná a tak spojím příjemné s užitečným. A když už pročítám recept, dám vám ho rovnou sem.

Ingredience:

250 g tvarohu

220 g hladké mouky

4 celá vejce

1 prášek do pečiva

1 pol. lžíce rumu

6 lžic mléka

špetka soli

Postup:

Šlehat tvaroh a přidávat postuně po jednom vejci, rum, mléko a nakonec mouku smíchanou s práškem do pečiva a solí. vše dobře promíchat.

Na pánvi si rozehřejeme tuk, kávovou lžičkou děláme kopečky a pozvolna je v tuku smažíme. Obalujeme v cukru, do kterého můžeme přidat vanilku.

Tak to jsou koblihy rychlé.

A teď přináším recept na koblihy kynuté, které už dají poněkud víc práce. Ale stojí to za to.

Klasické - kynuté koblížky

Ingredience:

500 g hladké mouky

50 g másla

60 g cukru

2 lžíce rumu

30g droždí

1/4 l vlažného mléka

4 žloutky a 1 celé vejce

Postup:

Z mléka, droždí a cukru necháme vzejít kvásek. Jakmile vzejde, přidáme ho k mouce, kterou jsme předem prosili do mísy. Změklé máslo, rum a vejce přidáme rovněž do mísy a těsto dobře uhněteme. Nejlépe robotem nebo ručním hnětačem. Proč se dřít, když to není nutné.Vypracované těsto necháme v teple asi hodinu kynout. Vál si trochu posypeme moukou a část těsta na něm rozválíme asi na 1cm vysoký plát. Skleničkou naznačíme kolečka na která dáme doprostřed trochu marmelády. To uděláme asi do poloviny vyváleného plátu. Druhou polovinu plátu přehneme přes první a tam, kde jsou kopečky marmelády, přitlačíme skleničku tak, aby bylo těsto dobře spojené, jinak by marmeláda při smažení vytíkala. Smažíme v rozpáleném tuku do růžova. Maminka mého manžela dávala do koblížků rumové pralinky. To byla taky dobrůtka. Není nutné plnit koblížky marmeládou ani pralinkami. Když spěchám, dám na sebe vyválená těsta a vykrájím kolečka bez marmelády a až jsou koblížky nasmažené, dám borůvkovou marmeládu nahoru, na to kopeček šlehačky a kalorická bomba je na světě. Dr. Rajko Doleček by z nás měl radost.

Poznámka : ta vykrájená kolečka se dávají na sebe proto, aby vznikl uprostřed ten světlý proužek. Jinak by to nebyl koblih ale vdolek.

Ilustrační foto je vypůjčeno z http://galerie.recepty.cz/

Jak se dožít stovky...

Tento můj článek tak trochu naváže na to, že by se člověk měl vrátit k přírodě. I když to vezmu trochu oklikou stejně se k tomu dostanu. Četla jsem nedávno o tom, jak si prodloužit život a neb kudy vede cesta k dlouhověkosti.

Životospráva většiny stoletých lidí spočívá v pravidelných půstech, ve skromné stravě bez delikates a pamlsků. U těchto lidí převažuje čerstvá strava i syrová jídla. Důležitý je i odpočinek a přiměřená pracovní aktivita. Století lidé jedli převážně fazole, hrách, čočku, chléb, zeleninu, brambory a ovoce. Jen málo pili mléko a jedli mléčné výrobky. Když tuto stravu zhodnotíme, vidíme, že jsou to potraviny převážně zásadotvorné až na luštěniny a chléb.

Nejvíce stoletých lidí na počet obyvatel je v Bulharsku. Bulhaři konzumují více kyselého mléka, jogurtů a kefíru než kdekoliv na světě. Tyto produkty obsahují laktózu, kterou se živí užitečné bakterie ve střevech a tím zabraňují zahnívání a následné autointoxikaci. Pokud zabráníme vzniku toxinů v tlustém střevu, můžeme si prodloužit život. Většina stoletých Bulharů jsou laktovegetariáni , jen málokdo z nich jí pravidelně maso, zato všichni pravidelně jedí jogurt převážně z ovčího mléka. Téměř všichni jsou včelaři a proto zařazují do svého jídelníčku hodně med. Je téměř pravidlem, že jedí hodně kysaného zelí, slunečnicová semínka a většinou byli tak chudí, že si nemohli dovolit přejídat se. To jsou fakta z průzkumu dr. E.M.Hoppeho uveřejněného v časopise Krásná paní speciál.

A teď moje vlastní zkušenost.

Při jedné naší dovolené v Bulharsku jsme se seznámili s rodinou, se kterou jsme několik let udržovali písemný styk. Jejich velkým přáním bylo vidět Prahu a tak jsme je v roce 1979 pozvali k nám. Než odjeli do Prahy, strávili týden u nás v Brně. Při jejich návštěvě jsem zjistila, že se opravdu stravovali mnohem skromněji než my. Přijeli svým autem a přivezli asi 20 melounů, velký pytel rajčat a stejně velký pytel paprik. Mimo to vezli i balkánský sýr. Jako správná hostitelka jsem se snažila je pohostit co nejlépe a podle zdejších zvyklostí jsem vařila masitá jídla i když mi v té době dalo sehnání masa dost zabrat. Velkým překvapením pro mě bylo, když po dvou dnech požádali, jestli bych nemohla uvařit fazole, že oni nejsou zvyklí jíst tolik masa a že jim to dělá potíže. Překvapilo mně to ale vyhověla jsem jim. Zbytek jejich návštěvy jsme jedli fazole, syrové papriky plněné nakrájenými rajčaty a balkánským sýrem, melouny s balkánským sýrem a různé saláty.Mimochodem sladká chuť melounu velice dobře korespondovala se slanou chutí balkánského sýra. Kdybych to sama neochutnala, nikdy bych nevěřila, že tato kombinace je vůbec možná. Všechny produkty, které přivezli s sebou byly vlastní výpěstky z jejich zahrady. Řekla bych že oni byli s přírodou spjatí velmi silně. Zatím co my jsme už pokukovali po západním světě a oblékali se do umělých vláken, oni si trvali na bavlně. Tehdy jsem tomu moc nerozuměla ale dnes si říkám, že jestli se jejich názor nezměnil, jsou na tom lépe než my.Od té doby jsme Bulharsko nenavštívili a tak nemám představu o tom jaký je tam životní styl dnes. Ale myslím si, že se příliš nezměnil alespoň ne na venkově. A jsme u toho, čím jsem svoji úvahu začala. V tom skromném životě vidím cestu nejen k ozdravení člověka ale i přírody samotné.

Pohled z koňského hřbetu

O blahodárném působení jízdy na koni na lidský organizmus jsem se již zmiňovala v minulém článku. Ovšem nenapsala jsem jaký blahodárný vliv to mělo na moje vnoučata. Fotografie už jsou nějaký ten pátek staré ale počítám, že o letošních prázdninách nějaká přibude. O prázdninách u nás bývají vnoučata, protože není možné pro ně zajistit program na celé dva měsíce. Chvíli jsou s rodiči, potom nějaký kroužek, který celoročně navštěvují uspořádá týden soustředění o prázdninách a co potom? Tak nezbývá, než pobyt u prarodičů. Já to vítám, protože jako správná kvočna mám ráda všechna svoje kuřata pohromadě. Jen je potřeba zajistit nějaký program aby se tady nenudili. Několikrát jsme zvolili návštěvu koňské farmy a musím říct, že to bylo vždy báječně strávené odpoledne. Malým "koňákům" se to moc líbilo a nejraději by si odvezli některého koníka domů.

Nemáme na to bohužel podmínky a ani pochopení ze strany dědečka. Pokud jde o mně, já bych byla pro. Splnila bych si svůj dětský sen ale dědeček i přes to, že jsme ho s Katkou dotlačily k tomu, aby sedl na jednoho koně se nedá obměkčit. Sice se mu jízda moc líbila a potvrdil to co říkají odborníci, že se mu pohla snad každá kůstka v těle, ale kůň doma prostě nebude.

I když děti jedním hlasem slibovaly, že budou jezdit každý víkend a budou se o koníka starat a o prázdninách budou sušit seno, dědeček na jejich sliby nenaletěl. Škoda, budu si svůj sen muset splnit až v příštím životě.

Ale o letošních prázdninách si návštěvu určitě několikrát zopakujeme. Já se na to těším možná víc než ta naše vnoučata. Ale pozor, já jsem ještě na koni neseděla. Jednak už nemám odvahu, to za prvé, za druhé kůň by musel nést nežádoucí zátěž v případě mé osoby a to bych mu nepřála a za třetí zlomeniny v mém věku už také nejsou žádoucí. Takže opravdu já na koni, až v tom dalším životě. ;o)

Navštívila jsem blog...

Při svém skákání z blogu na blog jsem rovnýma nohama skočila na jeden, který mě zaujal svým obsahem. Strávila jsem tam dost času. Je na něm pěkné počtení, až se nechce věřit, že autorkou je ještě školačka. Blog je originální, žádné převzaté věci, vlastní básničky, články, hluboká zamyšlení a vlastní kresby. Tak by měl podle mně správný blog vypadat. Je to prostě bílá vrána mezi ostatními blogy dospívajících.Nechci nikomu křivdit, ale za celou dobu, co se pohybuji v tomto prostředí, jsem na podobný blog náctiletých nenarazila. Podívejte se tam a napište mi do komentáře jestli se mýlím. http://vampyrell.blog.cz Obrázek je z toho blogu a mám dovoleno si ho vypůjčit.

Štěstí

Štěstí... Co je to štěstí ? Muška jenom zlatá... připomíná vám to starý český film? O něm ale psát nechci. Chci se zeptat na něco jiného.

Kdo je vždy připravený a ochotný se radovat z vaší přítomnosti?

Kdo vás vždy vyslechne a pochopí ?

Kdo vás nenechá nikdy na pochybách, že jen vy jste pro něho důležití ?

Není to nikdo jiný, než váš domácí mazlíček.

Nezáleží na tom, jestli je to kočka, pes, mořče nebo králík... vždy vám dá najevo svoji náklonnost a tím přiloží náplast na bolavou duši, přiměje vás zapomenout na trápení, dá znovu řád vašemu životu a v neposlední řadě přiměje vás k vyšší fyzické aktivitě. Každé zvířátko, které si zamilujete je tím nejlepším terapeutem neboť zažene pocit osamělosti, zvýší vaše sebevědomí a váš pocit, že jste užiteční a že vás ještě někdo potřebuje.

Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá... je potvrzeno, že hlazení zvířátka uklidňuje, snižuje krevní tlak, především u starších lidí a pacientů, kteří prodělali infarkt.

Všem je jistě známá hipoterapie - léčba jízdou na koni. Tuto terapii by měli absolvovat lidé psychicky zatížení, lidé s vadami páteře, především skoliózou. Jízda na koni dokonale zahýbe celým kosterním aparátem a všemi svaly. A nejen to. V koňském sedle se šetrným způsobem zatíží kardiovaskulární a dýchací systém a masírují se i všechny vnitřní orgány. A navíc, nejkrásnější pohled na svět je přece z koňského hřbetu.

Nezmínila jsem se ještě o canisterapii - která má nezastupitelné místo u mentálně postižených dětí i dospělých osob. Je to léčba psem, kdy specielně vycvičený pejsek dokáže pacienta uklidnit a uvolnit jeho napjaté svalstvo. S pomocí takového terapeuta se pacient lépe vžívá do reality a nachází snadněji cestu ke komunikaci se svým okolím.

Je to prosté, naši domácí mazlíčci jsou neocenitelní a nepostradatelní a mnohdy nám pomáhají překonávat nepřekonatelné. Proto je mějme rádi.

Zajímalo by mě, jakého mazlíčka máte doma vy a proto je tady anketa. Do komentáře napište, v čem je váš mazlíček pro vás důležitý nebo v čem vám pomáhá. Například Yorga právě pomáhala Katce s obědem. :o))

A tak na závěr si můžeme říct co je to štěstí. Není to jen muška zlatá ale štěstí je mít možnost chovat doma svého chlupatého nebo i nahatého mazlíčka. Věnovat mu svoji lásku a péči a za odměnu dostávat mnohem víc....

Lahůdka pro oko

Nezdevastovaný, hrdě se tyčící nad hladinou.... Kterýpak to je?

Už je to tak dávno...

Dnes jsem si přečetla na jednom blogu článek o 35.výročí svatby. Připomnělo mi to, že jsem se v lednu zmiňovala v jednom článku zařazeném do rubriky "Okénko do světa" o 42. výročí mé svatby. Ale to jen já jsem měla 42. výročí, můj manžel měl výročí 126. neboť, jak žertem říká, každý rok se mnou vydá za tři. Alespoň já si myslím, že to říká žertem, jinak bych ho už fakt musela poslat k Neumětelům. Jsme už spolu tak dlouho, že nám stačí výměna pohledů a víme co který chce říct nebo co si myslí. Když jsme se brali, 15.1.1966 byl nádherný ale mrazivý den. Svítilo sluníčko, obloha byla modrá bez mráčku a pod nohama nám křupal zmrzlý sníh. Svatba byla v Kunštátě na radnici a následně v kostele. V té době svatba v kostele byla neobvyklá záležitost, neboť bylo dobré býti vyrovnán s náboženskou otázkou. My jsme jaksi vyrovnaní nebyli a tak jsme se v kostele brali. Obřad byl v kostele hezčí než na radnici. Tam to bylo příliš strohé a civilní. V kostele se svatba poněkud protáhla, neboť se čekalo ještě na další manželský pár, který měl dorazit z radnice.Nějak dlouho nešli a my už jsme byli všichni pěkně vyzmrzaní a jak jsme postávali před oltářem a pořád se nic nedělo, najednou se v sakristii objevil jeden z manželových bratrů a ukazoval na nás abychom šli za ním. Co myslíte, že nám chtěl? Nalil nám každému prcka slivovice, abychom neumrzli. Už jsem předeslala, že hodně mrzlo a v té době o nějakém vytápěném kostele nemohlo být ani řeči. Po nějaké době pan farář pozbyl trpělivost a začal se mší. Asi za deset minut dorazila druhá svatba. Všechno začalo od začátku. Z kostela jsme ocházeli šťastní ale dokonale ztuhlí zimou. Někdo poznamenal na adresu mého tchána, že to všichni odstůněme, protože svatbu v kostele přičítali hlavně jemu. Tchán poznamenal, že v lednu se svatby nedělají, načež můj muž odvětil, že svatba se dělá, když je potřeba a bylo dodiskutováno... Jak jsem se v úvodu zmínila, svatba byla v Kunštátě a tady bývaly zimy jak se patří.