Probuzení do prvního májového dne, kdy je pod mrakem, je i chladno, ve mně vyvolalo vzpomínku na 1. máje před téměř padesáti lety, kdy jsme jako dítka školou povinná chodili každoročně do prvomájového průvodu. Pionýři museli ve stejnokrojích, ať byla zima, nebo pršelo. Pod košili jsem si oblékala svetr, abych nezmrzla. Před školou jsme vyfasovali mávátko a hurá do průvodu. Celé dopoledne bylo v háji. Ale zase tak hrozné to nebylo. Když se vydařilo počasí, byla i legrace. Jako správní puberťáci jsme se pošťuchovali a dělali blbiny a v tom nám nemohl nikdo zabránit, ani pedagogický dozor, ani "důležitost " onoho svátku práce. Ale povinnost chovat se stádně je naštěstí za námi a každý si slavíme první májový den po svém. Já, protože jsem to včera přepískla, když jsem byla celý den na nohách kolem svých kytiček, bych si moji pravou nohu s bolavou achilovkou dala nejraději za ucho, jak mě bolí. A tak dnes spíš odpočívám i když bych měla s manželem sázet brambory, ale toho nejsem schopná. Naštěstí Míša dnes pracuje jen do oběda, tak dědečkovi přijede pomoct. Zítra už má pršet, tak bude dobře, když budou brambory v zemi.
A teď, dost nářků. K prvnímu májovému dni se moc nehodí, a tak tady je pár pohledů do zahrádky.
V pozadí můžete vidět chudinku tulipán, které padl za oběť Sářiným rozmarům.
Obě Zuzany pohromadě, zašité před Sárou.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Milí hosté,
jestliže nemáte účet na google, tak pro vložení komentáře zvolte možnost
"název/URL" (pouze kdo máte blog či webové stránky) nebo
"anonymní" (ostatní) - v tomto případě zanechte i svůj podpis, abych věděla, kdo byl na návštěvě.