Když jsem byla malé štěně...

Narodila jsem se 1.5.2011 a přišla jsem do mé nové rodiny vyplnit prázdné místo po bíglici Yorze. Moje nové pánečky jsem si vybrala sama. Když přišli hledat štěňátko, vytušila jsem, že tam se budu mít dobře a hned jsem se utrhla od svých sourozenců a začala jsem se motat kolem paniččiných nohou. Bylo to mazané, protože panička mě hned vzala do náruče a byla jsem jejich. Cestou v autě mně bylo hrozně blbě, bylo jasné, že cestování autem nebudu nikdy snášet. U paničky na klíně se to ale dalo vydržet. V novém domově, čímž nebyla žádná bouda na zahradě, ale krásný, nový pelíšek v obýváku a mně se hned udělalo dobře. Jen jsem se trošku rozkoukala, už jsem začala předvádět, co ve mně je. Okusovala jsem všechno dřevěné kam jsem dosáhla, brala jsem páníčkům papuče i boty. Chtěla jsem je rozptýlit, aby už nesmutnili po Yorze. Pánečkovi se to moc nelíbilo, protože on mě nechtěl. Nechtěl už žádného psa, ale panička si mě vyprosila. Postupem času jsem si pánečka získala a dnes jsme nerozlučná dvojka. S pánečkem chodíme na procházky a s paničkou zase moc ráda vařím. Občas ji totiž něco upadne na zem a to je moje. Taky se ráda nechám chovat a mockrát se mně podařilo usnout paničce na rameni. Večer se s pánečkem díváme na televizi a já u toho pokaždé usnu. Ale když slyším vrznout dvířka u ledničky, nebo panička zašustí s nějakým papírem, běžím se podívat co se chystá na baštu. Chodím taky kontrolovat, jestli slepice nedostávají lepší žvanec než já a když ano, vždycky jim packou mezi šprušlema výběhu něco vyšťourám. Když páneček začne zatápět v krbu, ráda mu pomáhám dělat třísky a taky poctivě hlídám, aby náhodou někdo nepovolaný neprošel kolem domu. Hlavně nemám ráda, když se tady motají cizí psi. Jinak jsem společenská a vítám každou návštěvu. Mám k dispozici celou zahradu. Občas paničce něco vyhrabu, ale vždycky mně to odpustí, protože ví, že hledám myši a ne její cibulky. Tak jsem vám na sebe něco napráskala a teď ještě koláž z fotek, kterou udělala panička.