Abych dala trochu odpočívat svému tělu od zavařování, sedla jsem chvíli k počítači a procházela jsem svůj blog, jestli jsem náhodou nepřišla při tom hektickém stěhování o obrázky. Na některém blogu jsem četla, že vypnutím blog.cz a galerie se obrázky ztratily. Já jsem zjistila, že svoje obrázky i po stěhování mám, jen některé musím zmenšit, aby to nevypadalo na novém blogu hloupě Při tom prohlížení jsem narazila na jeden článek, který jsem napsala 17. prosince 2007 Píšu tam, o tom, jak jsem přišla jako prvňáček o jednu velkou iluzi. Nevím, jestli někdy čtete na cizích blozích staré příspěvky a tak Vám článek zopakuji a pobavíte se stejně jako já po tolika letech.
Včera večer jsem ke svému nejmladšímu, desetiletému vnoučkovi, kterého ráda škádlím, vznesla po ICQ dotaz, jestli už napsal Ježíškovi. Odpovědí mi bylo: "Co to na mně babi zkoušíš??? Je 21. století a ty žiješ ještě v tom minulým." Na to jsem mu napsala, že myslet si může co chce, že Ježíšek právě protetěl kolem našeho okna, zamával na mně a vzal si dopis, který jsem mu napsala. A že holt já pod stromkem budu mít dárky od Ježíška a jemu, "nevěřícímu Tomášovi", budou muset pod stromeček něco podstrčit rodiče, aby nebrečel, že tam nic nemá. Ale, že dárky od Ježíška jsou ty nejlepší. Na to už jsem od Michálka odpověď nedostala, neboť si asi řekl, že babka se nejspíš zbláznila a jak je známo, bláznům se nemá odporovat, nebo byl tak zabrán do počítačové hry, kterou právě hrál, že moje zlobení už nevnímal.
Při té příležitosti jsem si vzpomněla, jak mně a některé mé spolužáky připravila o iluze soudružka učitelka. Psal se rok 1953 a já jsem chodila tři měsíce do školy. Jako správně vykulený prvňáček jsem měla školy i tak dost, protože do školky jsem nechodila. Maminka se mnou byla doma do mých sedmi let. Bylo to někdy kolem Sv.Mikuláše, když nám ve třídě soudružka učitelka dbalá zřejmě školních osnov sdělila, že žádný Ježíšek neexistuje a dárky pod stromeček dávají rodiče. Když jsem přišla rozčílená domů a sdělila tuto, pro mně zdrcující novinu mamince, ta očividně zaskočená nastalou situací a mým spravedlivým rozhořčením, chvíli lapala po dechu a nakonec ze sebe vysoukala: "no, když to říká soudružka učitelka, tak to asi bude pravda." Zřejmě to nechtěla hrotit, protože viděla mé odhodlání Ježíška bránit za každou cenu. Správně odtušila, že bych to mohla chtít na školní půdě dál rozebírat, což nepovažovala v té době za vhodné a tak diplomaticky zahrála tuto debatu někam do autu. Já jsem to ale rozhodně nechtěla nechat jen tak a mamince jsem řekla, že lžou obě a že já jsem Ježíška stejně loni viděla, jak se spouští po zlatém žebříku do našeho otevřeného okna. Maminka se už jen pousmála, pohladila mně po hlavě a už se to dál neřešilo. Umínila jsem si, že si dám velký pozor, jak to u nás o Štědrém dnu bude probíhat a běda, jestli toho Ježíška uvidím. To se budou mít ve škole na co těšit. Jenže, Ježíška jsem nepřistihla a tak slončila jedna krásná iluze malé holky....
Kdy jste přišli o iluze vy ? Nemusí to být jen ty o Ježíškovi. Svěříte se v komentářích?
Jituško, víš, že já vůbec nevím, jak jsem přišla o iluze já? já myslím, že tak nějak přirozeně.
OdpovědětVymazatJá jsem měla dárky od Mikuláše za oknem.A pořád mně vrtalo hlavou a stále jsem se ptala, jak to ten Mikuláš zvenku otevřel, když to jde otevřít jen z místnosti. Asi jsem tušila podvod a iluzi....
OdpovědětVymazatI já jsem někde vnitřně tušila, že je to jinak. Bydleli jsme ve třetím patře a tak by musel Ježíšek opravdu lítat, aby se k nám dostal. Jen jsem si to kouzlo nechtěla nechat vzít a za to, že Ježíšek existuje bych se poprala i s tou učitelkou.
VymazatJw vidět, že připomenutí starších článků je ku prospěchu a teď, když se znovu na blozích začíná, je to dobré i pro autora. Nesmím zapomenout, že já patřím k těm, kdo občas prochází i staré články na blozích, které navštěvuji. Příběh je kouzelný, jak do Bakalářů, měla jsi dobrý nápad. Na otázku nějak neumím odpovědět, napadá mě, že jsem přišla o iluze o kamarádce, tedy já jsem ji tehdy za kamarádku považovala a po čase jsem přišla na to, že ona mě jen využívala. I to byla iluze, nebo se tomu říká jinak? Hanka
OdpovědětVymazatČasto si děláme iluze o lidech a pak jsme rozčarovaní, až projeví svou pravou tvář. I to je iluze.
VymazatJá si nepamatuji, kdy jsem o tu iluzi přišla /mimochodem též jsem nastoupila v třiapadesátém do školy/, ale vím, kdy jsem našemu nejmladšímu vnukovi tu iluzi vzala já. Bylo to před předminulými vánocemi, kdy už mu bylo 10 let a bylo nutné mu to říct, aby nebyl ve škole vysmíván. No a protože se toho nikdo nechtěl ujmout, zbylo to na mně. Opatrně jsem trochu oklikou vysvětlila jak to je, a to co následovalo si budu pamatovat do smrti. Řekl přesně toto: tak to budou vánoce na prd a začal plakat. Takže takhle se někdy přichází o iluze.
OdpovědětVymazatNo vidíš a stejné pocity jako tvůj vnuk jsem měla já už v sedmi letech. :-D
VymazatTaké si nepamatuji, kdy jsem o tuto iluzi přišla. Zato si pamatuji, jak nám švagr se švagrovou dlouho kladli na srdce, abychom před synovcem neříkali jak to s Ježíškem je. To už mu bylo také asi 10 roků. Teď se snažím, abych se neprořekla před vnoučaty.
OdpovědětVymazatTaky nevím, kdy jsem se dozvěděla pravdu, ale asi to bylo nějak v pohodě, protože si na žádnou ztrátu iluzí nepamatuji. Ale je fakt, že s tím věřením na Ježíška měly Vánoce toho kouzla víc.
OdpovědětVymazatHezký den!
Hanka
Já si to nepamatuji,kdy mě škola připravila o iluze.Ale nemyslím,že to bylo hned v 1.třídě.Paní učitelka nebyla zase tak velká soudružka.Vzpomínám,jak vnuk dlouho věřil na Ježíška.Byl na balkoně a diskutoval o kole,které určitě dostane.Soused nad nimi mu odpovídal coby Ježíšek...Napřed byl Kuba tuhý,ale pár let mu vydržela víra v Ježíška.Jsem zvědavá jak dlouho to vydrží jeho synům ☺
OdpovědětVymazatPřeji krásný den ☺
Ani si to nepamatuju, kdy jsem přestala věřit na ježíška. Asi jsem to ani nijak neřešila, prostě jsem to vzala jako hotovou věc...
OdpovědětVymazat