Přiznat se nebo raději mlčet ?

edávno jsem rozprávěla se svými dvěma vnuky a jeden z nich se zeptal : " Babi a cos dělala, když si byla malá holka?" Na chvilku jsem zaváhala, jestli je to dostatečně výchovné přiznat se ke svým lumpárnám, protože nic jiného kluci stejně slyšet nechtěli ale pak jsem si opět vzpomněla na tetičku a řekla jsem si proč ne. Historky z jejího dětství mou osobnost také nijak nepoznamenaly tak co. A začala jsem vyprávět. Jak jsem občas chodila domů do třetího patra vnější stranou schodiště. Bydleli jsme ve starém činžovním domě, kde schody byly z jedné strany u zdi a druhá strana bylo kovové zábradlí a volný prostor. Takže ne po schodech ale tím volným prostorem a ve třetím patře jsem přelezla zábradlí. Když se na to eskamotérství dívám dnešníma očima, jímá mně hrůza. Co se mohlo stát... Jenže děcko to nedomyslí a mohlo to skončit i tragicky. Fakt je, že jsem byla dost šikovné dítko a vytrénovaná jsem byla od kluků, se kterýma jsem většinou kamarádila. Byly jsme v domě jen dvě holky a jinak samý kluk. Nezbývalo nám, než se účastnit jejich her a tak překonat kdejaký plot nebyl žádný problém, natož obyčejné zábradlí. Když jsem dopovídala, kluci jen řekli "no babííí"! Ujistila jsem je, že jsem měla i méně nebezpečné zábavy. Jednou z nich bylo pozorování chodců na dosti frekventované ulici. Když jsme se doma potřebovali zbavit nějakého nepotřebného krámu, udělala jsem úhledný balíček a šla ho položit naproti našeho domu na tarásek u školy. Z okna jsme pak s kamarádkou pozorovaly, jak dlouho tam balíček vydrží a který šťastlivec si ho odnese domů.Řeknu vám, že to byla dost dobrá zábava pozorovat, jak se lidi rozhlíží a přemýšlí, jestli balíček sebrat nebo ne. Vždycky si ho někdo odnesl. Dnes už by nám to nemohlo vycházet, protože každý by se bál že je to nastražená výbušnina nebo přinejmenším antrax. Dalším kouskem bylo házení prasátek do oken školy. Odpoledne, když na náš dům svítilo sluníčko, vzaly jsme zrcátka a odražené sluníčko pouštěly do oken protější základní školy na žáky, kteří měli odpolední vyučování. Byla to sranda ale jednou se nám nevyplatila.Ve třídě, kterou jsme si vybraly jako cíl, seděl v poslední lavici ředitel školy na inspekci. No to byl průšvih! Musely jsme sejít dolů, zeptal se kam chodíme do školy, já musela přiznat, že právě v jeho škole chodím do páté třídy. Kamarádka chodila do školy jiné a tak byla v pohodě. Já jsem se měla druhý den hlásit u svého učitele. Měla jsem ale obrovskou kliku. Jednak jsme měli jít s třídou druhý den na výlet a pak pan učitel Šerý, tak se jmenoval náš třídní, možná ředitele neměl rád, protože když jsem mu řekla co se stalo, potutelně se usmál a řekl "no dobře". A bylo to vyřešené.Můžu vám ale říct, že noc která dělila ony dva dny jsem probděla. Tak nevím, bylo vhodné svěřit klukům malilinkatou část svých lumpáren nebo ne? Zdálo se, že kluci se bavili a určitě to od své babičky nečekali. Snažím se totiž vypadat důstojně i když málokdy se mě to daří...