Yorga

Yorga je druhý pes v mém životě. Jako dítě jsem měla srnčího ratlíka, ale to jsem ještě nevnímala co dá výchova psa starostí. Měla jsem ho spíš jako hračku. Když jsem ho dostala od souseda, který nevěděl co s tolika štěňaty, bylo mi asi pět let. Takže Bobík, jak jsme mu říkali, byl štěně a já zase lidské mládě. Byli jsme velcí kamarádi a nechal si líbit cokoli. Uvázat mašli na krk, vozit se v kočárku pro panenky atd.atd. Jednou ho na brněnské přehradě někdo postřelil a Bobík to nepřežil. Celá rodina ho obrečela a rodiče rozhodli, že již nikdy více zvíře do domu. Naši Yorgu jsem si pořídila s odchodem do důchodu. Jednak jako společníka a taky trochu pro pocit bezpečí, když jsem byla na chalupě sama. Není to hlídací pes, je to lovec, ale kolem domu neprojde ani myš, aby o ní Yorga nepodala zprávu.Jako štěně to byla strašná divoška.Už jsem pomalu ztrácela naději, že bude někdy poslouchat.Chodila jsem s ní měsíc na cvičák, aby se naučila reagovat alespoň na základní povely.Když jsme s Yorgou přišly poprvé, paní nad námi spráskla ruce a jen zaúpěla: "zase jeden bígl"! Po měsíci vytrvalého trénování na cvičáku i doma se podařilo, že zvládla pokyn sedni, lehni a k noze.To vše dokázala za předpokladu, že viděla jak beru z jejího pytlíku nějaké psí mlsání. Začátky byly opravdu těžké a to se nezmiňuji o rozkousaných trepkách, poškrábaných dveřích a dalších radostech, které ke štěněti neodmyslitelně patří. Zakoupila jsem nepřeberné množství literatury, kde je spousta návodů, jak na štěně vyzrát, ale když na vás udělá ten svůj psí kukuč, jste se všemi nasbíranými radami vedle. Dnes už můžu říct, že naše tříletá fenečka poslouchá, už nám neutíká a je opravdovým kamarádem i do deště.A když se zeptáte co je bígl, tak vám odpovím, je to láska na první pohled a na celý život.